Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky

Lunatic SoulUnder the Fragmented Sky

Ruadek25.1.2019
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio Technica ATH M40X
VERDIKT: Slabší kousek od leadera Riverside, další v řadě. Prakticky je to deska jen pro příznivce jeho tvorby pod touto hlavičkou, nikoli dílo s přesahem do dalších rovin. Časy velkých desek Lunatic Soul už jsou bohužel nejspíš navždy pryč.

Koncem minulého roku jsem recenzoval Riverside, teď přišel čas i na plnohodnotnou one-man show pana Dudy, a to Lunatic Soul. Vzal jsem si to na starost cíleně, protože jsem to chtěl podat jako kompletní pohled na tvorbu tohoto kreativce, který o sobě v pravidelných intervalech dává znát. A slyšet. Lunatic Soul je skutečně Mariuszova "šílená duše", čistě sólový počin, ve kterém je pánem všech nástrojů a dělá si tam prakticky cokoli se mu zlíbí. Z pozice člověka, který už lecos naposlouchal, musím říci, že naprostá umělecká svoboda přináší hodně často plody nevídané chuti, zároveň ale autorovi do věci vlatsně nikdo nekecá a on může postupně ztratit zpětnou vazbu nad tím, zda ještě tvoří věci nějakým způsobem posluchači přínosné. Under the Fragmented Sky je deskou, která vlastně odpovídá na to, jak moc Mariusz ještě dělá muziku zajímavou.

 

Tak jako se mi moc nelíbil poslední aktuální počin Riverside, podobným způsobem se mi nelíbí ani nová deska od Lunatic Soul. U Riverside je to ale jiná věc, tam to beru jako první znatelně slabší album (i přes veškeré jeho kvality). Projekt Lunatic Soul není hvězdnou dráhou plnou skvělých zářezů, hodných zapamatování. Naopak, již druhá věc z roku 2010 s prostou dvojkou ve znaku byla poměrně dost slabá, nejinak tomu bylo u většiny pokračovatelů (výjimky byly, ale spíše než celkově silné desky se jednalo o uzajímavé kompozice v jednotlivých albech). Duda je skvělý v barevném pojetí své muziky. To bez debat. Největší slabinou projektu Lunatic Soul je to, že udělal první desku tak geniální, že se od té doby prakticky nedá překonat. Barvitou, plnou skvělých cizokrajných aranží, nádechu dálav, ozvěn smrti. Cítím z ní skutečnou temnotu na prahu posledních minut života; je to album tak temné, až z toho mrazí. I přes to všechno, že to příběhově dopadne dobře. Kam se postupně Mariusz posunul? Udělal z tohoto projektu vlastně postupným vývojem takovou "light" verzi původního konceptu. Nejde už tak do hloubky, kompozice se stále snaží být barvité a cizokrajné, není to ale ono. Příkladů bych mohl sázet mnoho, poslechněte si celou diskografii, jako jsem to před recenzí udělal já. A ještě dvakrát dokola.

 

 

Under the Fragmented Sky je deskou plnou temnoty, ale i lehké progresivně - rockové přitažlivosti. Elektroniky je opět dostatek, bezpochyby nejlepším rytmem je podkres druhé Trials, asi nejlepší je titulní věc Under the Fragmented Sky. Duda nadále kombinuje elektronické smyčky a živou produkci, v čemž je výborný, ne vždy je to ale dostatečně silný nosný motiv. Klasikou je šestá Rinsing the Night, kde neustále frčí vyhrávka založená na akustickém nástroji, okolo se tvoří atmosféra. Řekl bych, Dudova klasika - jeden živý nástroj (nejlépe baskytara nebo akustika přes pedál), klávesy, živé i neživé rytmy okolo. Do zpěvu se opět moc nepouští, ačkoli jeho vokály lze zachytit jako jednou z vrstev atmosféry, kdy vrství plochy na sebe. Jeho tvorba touto deskou nikam nepokročila, stejně jako u minulé desky (Fractured, vydána v roce 2017). Obě tyto desky jsou ovlivněny zajisté i smrtí kytaristy z Riverside, na žádné z nich to ale nezanechalo nějakou silnější stopu a žádná není vázaná nějakým strhujícím konceptem o smrti. Nic, z čeho by Mariusz udělal veledílo a stejně jako u posledních Riverside jeho kreativita lehce stagnuje, deska plyne příjemným způsobem, nápady jsou ale naředěny.

 

Vlastně si nejsem jist, zda by měl tento projekt rok co rok přiživovat. Když si poslechnu Walking on a Flashlight Beam z roku 2014, pak si zase říkám, že kvůli těmto výjimečným perlám to stojí za to si počkat. V současné době je Lunatic Soul zajímavý tím, že si v něm Duda nadále realizuje boční tvorbu, nápady a věci, které by jinde neuplatnil. A že si na tom prakticky vše dělá sám. Tomuto principu naprosto rozumím, jsem jako posluchač obohacen, leč hodnotit nijak zvlášť vysoko nehodlám. Deska i po desátém poslechu prošumí a nezanechá nijak silný dojem. Ani zvlášť opojný. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sollozzo / 25.1.19 8:40odpovědět

Duda se nechal slyšet, že chce, aby Fractured působila trochu lehčeji než deska minulá (temněji už to stejně nešlo:-) )...každopádně u mě se Fractured točí pořád dokola a pořád mě baví. Je třeba brát v potaz, že Under the Fragmented Sky mělo být pouze EP s "vejškrabky" z Fractured, která se překlenula ke 40 minutám řadovky. Nakonec to ale není špatná deska - jako celek slabší, ale těch pár špičkových skladeb to vytahuje z šedi průměru.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky