Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asaf Avidan na sólové dráze nás v redakci svou předchozí deskou „Different Pulses“ okouzlil a učaroval. Může za to zvláštní intimita jeho projevu, hlas plný bolesti, zahrnující celý svět okolo nás, ale i ten vnitřní, složitý a mnohdy o to bolestnější. Může za to tenhle výborný videoklip, jemuž nepodlehnout znamená mít srdce z kamene. A může za to i ta whisky, čistá, halící všechny životní trable do lehce mlžného oparu, ze kterého vyjít znamená vystřízlivět a zjistit, že všechno zůstalo při starém. Netaháme často plných sto bobříků z klobouku a nejezdíme často na velké festivaly, ale Asaf Avidan nás dokázal přesvědčit v obojím - zabodoval a kolega vyrazil na Colours.

Bylo tedy naprosto přirozené, že na novou desku jsem se těšil, trpělivě na ni čekal a vzhlížel k ní s nadějemi, které by měly být u těchto mladých interpretů naprosto samozřejmé. Rutina starých bardů má svůj půvab a své kouzlo. Kouzlo oblíbené značky vína, ale životnost mládí nelze nahradit ničím. Takže? Asaf Avidan přichází s novou deskou, která z té předchozí v mnoha ohledech vychází, ale stejně tak nezůstává stát na místě a své písničkářství přibarvuje opět trochu jinými odstíny. Paleta je bohatá a kombinací je nepřeberně.

Poměrně kontroverzní reakci, minimálně v rodném Izraeli, vyvolal letošní Avidanův rozhovor pro francouzský magazín Le Monde, ve kterém se přiznal, že se necítí být Izraelcem. „Nás Izraelce spojuje strach. Jsme neustále ti pronásledování, a to je taky důvod, proč nemám nadále zájem žít v Izraeli; abych ten strach necítil.“ Po sérii mediální kritiky následně dodává, že se nikdy nepovažoval za izraelského umělce, ale za umělce z Izraele. Nikdy nebylo jeho cílem reprezentovat Izrael, být politikem nebo diplomatem.

Asi nejnápadnější změnou je větší důraz na bohatost aranží, za kterými stojí možná větší rozpočet, možná ale jen snaha posunout se zase o kousek dál. Příčina je dlouhý seznam hostů a nástrojů, následek pak chorály a sbory, zapojení tělesa smyčcových a žesťových nástrojů a místy atmosféra jak na americké desce (jasně, pátá, osmá či devátá skladba). Napadla mě myšlenka na Leonarda Cohena, ale ještě než mě začnete kamenovat za nemístné srovnání, dodávám pouze úvahu o přirozené generační obměně, která je o to potěšitelnější vzhledem k Avidanovu věku. Je vůbec zajímavé, s jakou jistotou a grácií tvoří tenhle pětatřicátník teprve na své druhé sólovce.

„Gold Shadow“ ale není jen deska velkých aranží a rozmáchlejších skladeb. Avidan opět sází na intimitu a výrazovou skromnost, možná v menší míře, ale možná o to silněji. Tyhle naléhavé zpovědi soustřeďuje především (ale nejen) do poslední dvojice písní, které stojí na akustické kytaře, na lásce a samozřejmě na Avidanovi.

Oh fair haired traveling girl

keep on traveling on

oh fair haired traveling girl

it’s just the seat that you have is wrong

Ale ani tady rejstřík barev a odstínů nekončí. „Over My Head“ má velmi pozitivní náboj (narozdíl od lehce naivního videoklipu), stejně tak „Ode To My Thalamus“ ukazuje Avidana rozverného a hrajícího s radostí a chutí. Titulní „Gold Shadow“ má naopak silně baladický podtext, nijak neskrývaný smutek a Avidanovo „...deep and true as whiskey / soft and sure as lies...“ mám občas chuť vykřičet do celého světa.

Takže? Asaf Avidan přišel s výbornou deskou, kterou je radost poslouchat, do které je radost pronikat a jakých není dvacet do roka. Nepopírám, že "Different Pulses" se mi díky své větší rockovosti líbí o něco víc, že její titulní skladba je nepřekonatelná, ale i tak si Avidan svou pozici hájí, drží a jen těžko si jej splete s někým jiným. Jsem nadšen, ale to už jste asi poznali.