Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Michal Z

Umělecký vývoj a pokrok svedl Flynnovu družinu na scestí. Snaží se jít po nové pěšině, ale spíše to vypadá, že nevědí, kterou vybrat pro další sebevědomé putování a zbytečným přešlapováním se z příjemného výletu stává neúnosně dlouhé putování. Z posledního albového trojlístku je "Bloodstone & Diamonds" jednoznačně nejslabší počin.

Výtečné album „Unto The Locust“ si řeklo o dlouhá léta koncertování a čekání na nový výtvor nebralo konce. Nová zpověď a jejich zhmotnělé dítě se konečně derou k vrcholu masivu. Je otázka, kolik stupínků a podpěrných plošin do skály zatloukla média a agilní vydavatelství svými lokaji a hochštaplery. Zkušený posluchač se nenechá lacině nakazit jedem lži a podsouvané pravdy o kvalitě. Objektivnost a odvahu říct si sám sobě, že vaše oblíbené uskupení nahrálo pěknou břečku, nikde nekoupíte a mistři slova v zavedených médiích vám vybudovat tuto vlastnost také nepomohou. Osvětu nehledejte v podlézavě zohýbaných textech mezi celostránkovou reklamou, naslouchejte svému nitru, klíčícím názorům a osobním zkušenostem.

Trochu předběhnu závěr a budu krutý ihned z kraje. Nebýt skladby "Now We Die", která přímo žije z odkazu albového předchůdce, výtvor přejdu bez povšimnutí a zasunu si jej do zadních spodních přihrádek, o které se vědomí ani zábleskem nestará. Snoubí se zde metalová krása a monumentální síla. Dost možná komprese celé tvorby a jakostní sběr těch nejkvalitnějších bobulí od „Burn My Eyes“ až po „Unto the Locust“. Výsledek zní jako aristokratický thrash metal. Na druhou stranu se tváří nebezpečně a špinavě. To je synonymem mnoha skladeb. Některé k tomu přidávají už jen na rychlosti a přímočarosti a tunu poznávacích emblémů Machine Head. Tu a tam se na nit úvodu naváže, ale více než dvě či tři dobré skladby z toho vykřesat tentokrát nešlo.

Často se schází z cesty naznačené předchozím albem a upřímně řečeno mnohokrát jsem potěšen uměleckou odvahou posunout svůj výraz až do jemných melodií a popových čistých nápěvů i vokálů. Machine Head pro své potřeby nyní zneužívají i čisto skvoucí punkové pasáže plné zběsilosti, k níž přidávají oldschoolově pojatý thrash metal a pěkně to sypou melodickou solankou. Občas výraz obhroubne a zasahuje do emo deathcoreových zákoutí. Občas mám ze střídání poloh kopřivku a nelze v nich hledat účel. Tu a tam mám dojem, že se mi v přehrávači srazili Lordi s našinci Škvor. To jsou momenty, kdy sám sobě kladu otázku, zda je má snaha proniknout hlouběji vyvážena požitkem z poslechu. Zlomy do klidných nebo naopak divokých pasáží jsou pro MH už obchodní značkou, ale momentálně je spatřuji spíše jako nepovedené, ale možná jsou pro mě za ta léta jen moc čitelné.

Albu nejvíce schází silný názor zvenčí, který by měl důvěru stříhat, mačkat a vyhazovat nadbytečné do koše. 70 minut nyní hudebníkům láme vizi a jeví se mi z poloviny zbytečné natahování. Mnoho slibných momentů se utápí v nadměrnosti a přílišné prázdné rozlehlosti. Kladem zůstává, že Flynn a spol. nechtějí stát na místě a těžit z nalezené sluje. Raději stále pokračují vpřed a snaží se tvůrčím přístupem být poctiví k sobě i k příjemcům jejich tvorby. Momentálně mě však Machine Head svým pohledem a výtvorem míjejí a je tomu tak podruhé v jejich kariéře. Machine Head nenahráli nic speciálního, pokoušejí se nalézt cestu pro světlejší velké zítřky. Podobným hledačům s odvahou a chutí říct vlastní názor velmi fandím. Machine Head se pokusili nahrát velkou desku, ale chtění a ambice zhavarovala kdesi v počátečních stádiích.

hodnocení: 60 %

// Jirka D.

Recenze nové desky na sebe chvíli čekala, respektive se čekalo, až všechny ty dojmy a myšlenky z prvních poslechů dosednou, vyzrají a dovolí se k desce vrátit s nějakým časovým odstupem. Recenze přes noc je blbost. Jenže bolí nejméně, není s ní tolik práce. Důvod dát si s Machine Head práci je v mém případě jasný, jde totiž o jednu z mých prvních oblíbených metalových kapel a každá nová nahrávka je pro mě očekávaná událost.

„Bloodstone & Diamonds “ má jeden primát a to tu skutečnost, že je to první deska MH, která nevyšla na Roadrunneru. Myslet si o tom můžeme leccos, ale pokud bych si měl tipnout, kdo stojí za nápadem podepřít úvodní pasáž první skladby tou strašnou „orchestrací“, prstem zamířím do Německa a budu hovořit pěkně od plic beleidigende Sprache.  Je to dost nabubřelý úvod, snažící se o cosi jako velkolepost, čemuž je ale zatěžko uvěřit a rovnou přiznávám, že desky laděné obdobně teatrálně mi až na výjimky přijdou tragické. Nejsem fanoušek Nightwish!

Společně s oním uzráváním dojmů z alba šla i další věc – návrat do minulosti a docela podrobné srovnání, přičemž srovnání s předchozími dvěma alby je podle mě na místě a právě díky němu „Bloodstone & Diamonds“ hoří na prach jak papírový čert. Teda ne tak úplně, ale prvotního pocitu ukřičeného ničeho se s přibývajícím počtem poslechů zbavuju jen těžko a jistá pachuť vyleštěné fasády na dutě znějícím vnitřku mi na patře stále zůstává.

Rozhodně tím nechci říct, že by se MH propadli mezi průměr - jejich výraz je stále poznatelný, rukopis čitelný a nejedno místo na albu je hodno zapamatování. Jenže víc než málo prostoru desky vzbuzuje otázky o jeho účelu a bohužel odpověď směřující k primitivnímu rozpohybování davu na stadiónu se nabízí s nečekanou vtíravostí. Především prvních několik songů alba jakoby jen kvůli prvoplánovému efektu rezignovalo na přehlídku thrashmetalové chytrosti MH, která tak výborně fungovala na „The Blackening“. Namísto toho se kreativní rozlet omezuje na laciné pouťové odrhovačky (všimněte si jednoduše nebouchaných bicích a přitom McClain je Pan bubeník!), u nichž se mnoho nevymýšlí a to málo se pro snadné zapamatování neustále opakuje. Ve výsledku tak řada skladeb působí hodně předvídatelně a úměrně s počtem poslechů prvotní wau-efekt klesá.

Poněkud rozporuplný dojem zanechává i kompoziční snaha, která v minulosti s překvapivou lehkostí naplňovala mnohaminutové skladby, přestože MH nikdy nepatřili mezi progmetalové spolky (u nichž lze něco takového čekat samo sebou). A není třeba chodit daleko, vezměme hned úvodní skladbu „Now We Die“, která po prvotním ohromení upadá v přehrabování suchého listí a sklouzává k triviálnímu kytarovému riffování pro metalové masy. A nezachraňuje to ani Flynnův vokál kontrastně milý a vzteklý, drcený mezi zuby, ani pro mě celkem překvapivé kytarové sólo jak vystřižené s heavymetalového žánru (spíš naopak, podobně třeba v „Night of Long Knives“). A takových míst, kdy se vlastně nic neděje a jejichž smysl pravděpodobně dojde naplnění až ve stavu festivalové opojenosti, je na desce víc, než bych u MH očekával. Řečeno ještě jinak - chtělo to krátit, těch jednasedmdesát minut se táhne mnohdy dost krutě.

Dlouhatánský hrací čas alespoň částečně rozbíjí odlišně pojaté skladby, ať už postupně vystavěná „Sail into the Black“, více méně intermezzo „Damage Inside“, aktivisticky pojatá „Imaginal Cells“ nebo poměrně zajímavá (v kontextu alba) „Beneth the Silt“, která podladěnou kytarou a odlišným efektem na vokálu zavzpomíná na časy, kdy MH koketovali s nu-metalovým žánrem. Pozitiva by šlo hledat ještě chvíli, tradičně u kytarové práce Phila Demmela (jednoduše krásný moment třeba v „In Comes the Flood“), nebo ve skladbě „Game Over“, která si alespoň částečně nese slušný otisk předchozích dvou alb. Naproti tomu tradičně nefunguje zvuk, pro MH typicky, jehož přetažená komprese působí neskutečně únavně, v kontextu takto dlouhé desky dvojnásob.

Sečteno a podtrženo, „Bloodstone & Diamonds“ je pro mě zklamáním a z období po klinické smrti v podobě „Supercharger“ nejslabší album MH. Na desce bohužel vítězí snaha o laciný efekt nad tvůrčím potenciálem, který tahle kapela jednoznačně má, ale který očividně nechala stranou pro trochu laciných vavřínů.

hodnocení: 60 %