Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedni z hybatelů temné scény a předních představitelů helénského black metalu, draci Varathron, s vydáváním nových nahrávek nikterak nekvaltují. Proč taky? Mají na kontě ikonické nahrávky, o jejichž přednostech nelze polemizovat. Není potřeba přicházet každý rok po pětatřiceti letech s novými skladbami. Ne jinak je tomu i nyní. Po pěti letech od vcelku dobře přijaté Patriarchs of Evil se v nezměněné sestavě vrací s novou sbírkou pojmenovanou The Crimson Temple.

Oproti mystičtějšímu předchůdci se Stefanovci tentokrát krapet rozdivočeli. Nejedná se samozřejmě o žádný extrém. Podobně svižné nahrávky už v minulosti předvedli, takže klid. Pro Varathron jsou samozřejmě nejtypičtější způsobem svých melodií, které mixují černotu, hlubokou melancholii a lidové nápěvy helénského poloostrova. Náladou je album The Crimson Temple vášnivé, jak se na řecké dravce sluší a patří. Je pyšné a důstojné. Je i svým způsobem divoké i vážné. O hudebních pamlscích s ohledem na přítomnost Stefanových spoluhráčů není potřeba přemýšlet. Byť mi připadne, že se Achilleas C. se Sotirisem a zejména Harisem (jeho rytmická hra je bravurní), tentokrát pěkně rozjeli. Album je nejen na poměry staré legendy poměrně hodně pestré, instrumentálně rafinované a jak to říct, aby to neznělo hloupě – moderní…

Už minule jsem se zamýšlel, že pánové nahráli hodně silný materiál a The Crimson Temple je ještě propracovanější a chytlavější. Máme zde všechny typické znaky pro Varathron a vůbec řecký black metal. Skladby se střídají v atmosférickém planutí a vzteklém odsekávání. Mají dostatek prostoru, aby se posluchač nechal nalákat na výlet do duchovních sfér, a přitom si užíval výtečných kytarových vyhrávek. Kytarové radovánky jsou stejně jako dřív podpořené jednak vynikající a samostatně melodicko basovou hrou, a druhak klávesovými party. Nicméně právě ty mě letos překvapují. Klapky byli „achilovou“ patou Achillease C. Ve Varathron. V Aenaon nebo Katavasia je jeho hra famózní. Ve Varathron byla jeho hra slabinou skladeb, která je srážela o několik sfér níž. Zaměřte se na nádhernou vypalovačku Cimmerian Priesthood. Tohle je přesně ten typ řecké melodiky a propracované skladby, kterou u většiny tamních kapel už léta postrádám. Tím, jak skvěle graduje, je dopad na posluchačovu mysl umocněn.

Naopak skladby jako je třeba Immortalis Regnum Diaboli, vrací Varathron k tomu, co na nich nemám moc v oblibě. Jedná se prakticky o odrhovačku kolovrátkového ražení. Když si vedle sebe postavím vášnivou vypalovačku Shrouds of the Miasmic Winds a Immortalis Regnum nebo To the Gods of Yore, vychází mi nevyrovnanost. Začátek nahrávky je velice dominantní, v půlce se lehce láme, ale závěr patří nepostradatelné valivě hymnické kompozici. Skladba Constellation of the Archons je více než důstojnou tečkou za třičtvrtě hodiny dlouhou výpravou do karmínového chrámu.

Front cover v potřebných barevných odstínech mi v ničem neimponuje a stejně jsou na tom i umělecké fotografie, které na mě stejně jako dřív působí lehce trapně. Také pózy se dle mého názoru Varathron příliš nehodí. Tohle samozřejmě beru jen jako otázku vkusu. A ten máme každý jinak nastavený. Varathron a zejména Stefan Necroabyssious nestárnou. Pánové stále dokazují, že když už stárnout, tak s grácií…