Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na Madder Mortem (dále jen MM) je to celkem nezvyk. Sedmá studiovka Marrow se rozjíždí uvolněným intrem, které nepřipomíná nic z toho, s čím si MM spojuji. Instrumentálně vybrnkaná melodie nesoucí dobrou náladu není v jejich případě běžná věc. Až následující Liberator nás vtáhne do známého prostředí, ve kterém se okamžitě orientuji. Současně však hned zkraje nenacházím místa, do kterých je nutné najít cestu, ta, která se neotevřou za dobré slovo. Varuji tak posluchače, aby nečekali vybrané speciality nebo inovátorské metody, jde spíš o rutinu, kterou považuji za samozřejmost a která nedává příčinu ke kdovíjakému jásání.

Na ní by se dalo stavět nové a neoposlouchané, protože MM si stále spojuji se slovy jako progres a nestálost. Tím silnější je moje zklamání plynoucí z faktu, že se kapele nepodařilo navazát na silný návrat v podobě Red In Tooth And Claw (2016). Oproti ní je Marrow unylá deska plácající se v jakémsi vzduchoprázdnu. Skladby se vyznačují monotónním postupem kupředu a v melodiích necítím sílu emocí, které ve své drsné podobě tvořily kouzelný klíč k tajemství MM. Jsou to spíš fádně odvyprávěné příběhy, kterým tvůrci nestihli ušít atmosféru. Zvláštní, disharmonické kolize hlasu a kytar jsou už jen řídkým jevem a jedinečnost se vytratila neznámo kam. Zůstává dostatek tvrdých pasáží, které by měly kout víru v neopracovaný kámen, ale jakoby mlely vítr, co se ihned ztratí. Někde se je snažily nahradit volnější, pomalu splývající pasáže, ale jejich efekt je rozmělněný a mně je víc smutno z toho marného snažení. Chybí silný nápad, výrazný motiv nebo aspoň rozmlácená kytara jako terapie na skladatelskou impotenci.

Jestli má název alba evokovat nějakou cestu na dřeň kapely, pak je to cesta falešná a vede do nikam. Syrová podstata kapely se mi zjevila už na výborném All Flesh Is Grass z roku 2001, zato v současnosti se k ní nelze dostat jinak než právě ve vzpomínkách. Titulní a i některé další skladby nepostrádají hezky gradující tendence, které jsou schodištěm k pochopení MM, jenže poslední stupeň mnohdy končí v prázdnu a nic na něj nenavazuje. Jedinou jistotou je tak Agnete, která je opět výborná a její hlas je jediným silným vodítkem, které vede k cíli. Cítím v ní dychtivost a snahu podat silný výkon a asi jako jediná skladbám dává nezaměnitelný šmrnc. Tvrdá kytarová vazba jí staví oporu, ale snaha být neporazitelným pilířem naráží na slabý skladatelský základ. Tím pádem celá konstrukce nemá kam růst a nad vodou ji drží jen pár silných. Vypíchl bych White Snow, Red Shadows, která má neskutečný začátek, co rozhýbe mrtvolu. Podobné je to se skladbou My Will Be Done, která však víc než čím jiným boduje tvrdým jádrem. Z druhého konce kalícího etalonu má šanci bodovat Far From Home, která to s melodií a náladou umí.

To hezké je v jednotlivostech, jako celek je Marrow slabé album. Snad se Madder Mortem pohybují v cyklech a jednou zase vyjde slunce, protože tenhle soumrak jim nesluší.