Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není běžné, aby vyšlo dříve živé album než studiovka. A přesto tento krok zvolila mladá švédská kapela Malakhim. I když mladá… Kapela mladá je, ale členové žádnými nováčky rozhodně nejsou. Vždyť ve svých útrobách ukrývá členy (ať už současné nebo bývalé) takových veličin jako Naglfar, Ancient nebo The Duskfall. Už jen s tímto ohledem lze čekat minimálně zajímavé dílo. Když připočteme vydávající label, kterým není nikdo menší než slovutný Iron Bonehead Productions, je vymalováno.

Malakhim i přes svaté jméno projektem produkující svatou produkci rozhodně není. Kapela se noří do satanských a podobných tradičně blackmetalových témat, proto název beru jako čisté rouhání. Ať už je tomu jak chce, kapela sází na melodičtější strunu, sem tam promísenou rock 'n' rollem. Z tvorby čiší tuny odkazů k různým ikonám černě kovové scény, až si mnohdy říkám, jestli neposlouchám nějakou cover verzi. I přes nulovou originalitu (ostatně, kolik na tuty originálních blackovek vypočítáte?) je znát, že borci své řemeslo znají. Nástroje ovládají na jedničku. Co neumí, do toho se nepouští, takže vypadává rozpačité pomrkávání a krčení ramen.

Desce prospívá dobrá produkce, díky které vyniknou jednotlivé party a zejména správně sípavý zpěvákův projev. Jeho hlas nepatří mezi nejbrutálnější nebo bestiálnější. Zařadil bych jej někam mezi zpěváky Valkyrje, Watain a jim podobným. Se svým hlasem si hraje a patří mezi to nejzdařilejší, co Theion nabízí.

Album samotné obsahuje osmero středně rychlých skladeb s rozumnou stopáží. Front cover, který manévruje na hraně surrealismu a fantasy kýče, pro kapelu vytvořil australský umělec Mitchell Nolte, mezi jehož nejvýraznější práce zřejmě patří obálka loňského EP La Grande Mascarade belgických drtičů Aborted. Na CD najdete 20-ti stránkový booklet protkaný jeho uměním.

Raději se vrátím k hodnocení hudební složky, která není špatná a dobře se poslouchá. Vadí mi nulový přínos a snadná zaměnitelnost. Naopak mě baví v momentě, kdy se Malakhim vykašlou na rubanice a rozvášní se v melodiích. V takovém místě jsou kouzelní a je příjemné vnímat tyto jemné harmonie. Aby nepadla mýlka, Theion není jemným albem. Naopak je docela ostré. Jemné je v harmoniích. Výraznou slabinou je jistá monotónnost. Rychlé skladby Malakhim moc neumí a docela se v nich ztrácí.

Co o takovém albu říct? Není moc co kritizovat ani chválit. Jak se říká – takových nahrávek jsou tisíce a nestane se vůbec nic, když jej neuslyšíte. Když se k vám ale dostane, může vám pomoci strávit čas docela příjemně. Takže průměr? Asi jo.