Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Roba Zombieho jsem vždycky v duchu srovnával s podobným šílencem Marilynem Mansonem. Rob na rozdíl od pana reverenda vede spořádanější život a jeho výsledky jsou mi v posledních deseti letech sympatičtější. Tím nechci nikterak hanit Marilynovu slávu, neb na něm taktéž dost ulítávám, ale jeho poslední počiny v mém žebříčku nezískávají dvakrát vysoké příčky. To se říci nedá o panu Zombiem, který Marilynovi tak trochu uzmul pár lidí. Konkrétně tedy Johna 5 a Gingera Fishe. Čtveřici doplňuje Piggy D.,který toho v hudebním světě zanechal taktéž nemálo. Ale o co tady vlastně jde? Nová deska Venomous Rat Regeneration Vendor - to je, oč tu běží.

Všestranně nadaný Rob napsal se svými kolegy album, které sice není natolik úžasné jako Hellbilly Deluxe (ať už jedna nebo dva), ale i tak rozhodně nestojí někde opodál. Je trošku složitější a více experimentující. Ne že by oním experimentem bylo nějaké znásilňování netradičních nástrojů, ale spíše zkouší samotného posluchače. Střídá náladičky, jak se mu zlíbí, z nichž těch typicky živých pro jeho jméno se příliš nenachází. Deska není mdlá, utopená, či postrádající fíling, jen si jednoduše pluje drobátko jinou cestou. Ale přesto všechno se nám do uší dostane obvyklý rukopis, a i kdyby tohle všechno byl jen instrumentální soundtrack, určitě poznáme, kdo za ním stojí. Jsou to totiž obligátní postupy, kterými nás Zombie častuje už od doby, kdy byl ještě bílý.

Vyloženě hit tu asi nenacházím, ačkoliv by jím mohla být třeba klipovka Dead City Radio And The New Gods Of Supertown. Ony se totiž v podobném duchu nesou i skladby ostatní. Dokonce i předělávka rockové formace Grand Funk Railroad – skladba We’re An American Band - mezi ostatní zapadne velice nenápadně. Pomalých pasáží tu máme celkem požehnaně, ačkoliv se vždy rozjedou v strhující refrén a šílenou kanonádu slov, kterou nám hlavní protagonista s přehledem pálí do sluchovodů. I když jsem album slyšel již několikrát, stále v něm něco hledám a sám vlastně nevím co, protože Rob vždy všechno (v hudbě) ukazoval na rovinu. Nejinak tomu vlastně je i teď, jen mi přijde, jako by toho bylo málo. Bez ostychu přiznávám, že tato nahrávka je asi nejslabší v dosavadní diskografii.

Tenhle průzkum alba stejně musí nakonec provést každý posluchač sám. Zombie je sázka na jistotu. Je to totiž líbivé, je to chytlavé, je to excelentně provedené a báječně zahrané. Ovšem přes všechny ty žhavé drátky elektronických souzvuků se jaksi vytratila šťáva organických partů. Zbyl jen horký pot s hnusně smradlavým slaným odérem. Z téhle desky mi totiž po dohrání nezůstane příliš mnoho. Budu se opakovat, ale něco mi chybí.