Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To se takhle jeden poklidný nákup na discogs změnil ve výměnu promo CD za účelem recenze. Toliko k osvětlení důvodu proč si zde nyní můžete přečíst něco o nahrávkách ne zcela letošních. A protože jsem obě alba dostal najednou, tak o nich najednou i napíšu.

Myslím si, že představovat tuzemskému publiku žánr noise a přední baštu Napalmed nemá smysl. Odtud je to pak už jen krůček k ansámblu Eine Stunde Merzbauten. Prvně jmenovaná skupina vydala v roce 2008 desku Noisax Jazzostrial Fractamental a druhá zase v roce 2017 desku nESMysl. Obě nahrávky jsou propojené mimo jiné skutečnosti i svou povahou, kterým je určitý experiment s akustickými nástroji. U Napalmed se setkáváme s klavírem a saxofonem a u E.S.M. zase s bicími. Možná tušíte, jakého násilí se mohou tyto nástroje dotknout, když jsou vtisknuty do spárů horkého noisu. Ale nenechte se oklamat zbytečnými předsudky. S natočeným materiálem bylo nakládáno dosti šetrně a s citem. Třebaže debut E.S.M. přinesl vzletný průlet elektronickou divočinou, která byla po léta vlastní i projektu Napalmed (pro srovnání lze cosi dočísti zde a zde), tak tyto dvě dnes probírané nahrávky jsou v ledacčems opatrnější. Pochopitelně se ani zde nevyhneme podobným kejklím a třeba třetí a poslední song na nESMysl je prostoupen tímto stylem naprosto plně a příjemně. V každém případě jde o nápadité kousky, které za sebou autoři zanechali a možná i proto byly dodatečně zaslány k dalšímu rozboru, aby se na chvíli o desce hovořilo. Ostatně pokud jste dočetli až sem, asi vás tenhle noise žánr zajímá. …nebo jste jen zvědaví, co že to vlastně na něco takového napíšu.

Napalmed - Noisax Jazzostrial Fractamental

Tuto desku otvírá trochu neohrabaná věc, jejíž klavírní prosekávání nebohé cesty na samotném okraji hudebního světadílu může mnohdy zranit. Alespoň na mne působí tento kus těžkopádně a nepříjemně. Ale asi to bude spíš tím, že se mi obecně zvuk klavíru protiví a je jen opravdu málo momentů, kdy jsem jeho tóny ochoten vzít na milost, avšak většinou jde spíše o doprovodnou linku. Klavír/piano sólově je něco jako porno Jaromíra Soukopa, vím, že něco takového jistě existuje, ale nemám nejmenší potřebu se po tom pídit. Pojďme raději dál. Na druhý vál byly použity dva půl hodinové záznamy saxofonových orgií Japonce Hiroyuki Fujiwara. Tyhle dvě stopy jsou tu postaveny proti sobě do levého a pravého kanálu a smyslně doplněny o industriální podkres made in Napalmed. Laskomina vynikne zejména při poslechu ve sluchátkách, kde tu hádku dechového nástroje můžete báječně prožívat. Nutno vypíchnout, že zdejší průmyslový šmrnc má naprosto autentického ducha, takže máte pocit, že mistr Hiroyuki se svým klonem jamuje někde ve fabrice. Parádní jazzová orgie, která plně podtrhuje název desky tlustou čarou. Druhým podobným songem je pak hostovačka Teruhiro Shiojima, což je taky Japonec, tentokrát hrající na elektrickou kytaru. Souzvuk něžného noise s kvílející kytarou sice nepřinesl oblíbený drone ala SunnO))), ale i tak jde o vkusný jam, který spíše pošilhavá po již zmíněném jazzu. Ono ostatně vždycky, když máte pocit, že vaše muzika je nějak intelektuálně hlubší, tak tam mrsknete nálepku jazz a všichni už jen uznale pokřiví knírek… možná i děvčata. Ale tím se nechci nikoho dotknout, jen že jazz už je dneska vnímán jako cosi alternativního, co nemá nosnou melodii. Alespoň to se domnívám já a je mi jedno, kde je pravda. Ale zpět, ať se tu nezamotáme mezi vlákna párajících se svetrů prosycených odérem pražené arabiky. Takže Napalmed se zde ukazují jako citlivé těleso, které dokáže patřičně řemeslným zacházením s ruchy a plechy vymámit kýžený cíl a ještě vypíchnout jeho možná nepříliš zřejmé jádro. Vystihnout potenciál v místech, které se zdají být fádní. Ale co vysvětlovat posluchačům, kteří vědí, že Napalmed jsou především neotřelí umělci.

Eine Stunde Merzbauten - nESMysl

Nelze si nevšimnout, že booklet nahrávky klade důraz na trojici písmen E.S.M., neboť to jsou přeci iniciály názvu souboru. A tak se mi hned nabídlo několik slovních spojení, která by dokázala v duchu avantgardy popsat muzikální dovádění, které se na vás při spuštění placky vysype. Exkluzivní sonda muzikální, evoluční souzvuk mrch, erupční souhra muzikantů, evidentní smysl majestátu, energický soubor maršů, experimentální slídění možností, exekuční souprava myšlenek, existenční sdělení mistrů, ejakulující souhrn mysli, estetická sestava materiálů, erotický styk mozku, environmentální snažení molů, edukační skrumáž moudrosti a pokračovat bych asi mohl ještě dlouho. Že některá slovní spojení potřebují filozofická vysvětlení? Zcela správně! Chtěl jsem tím totiž lehounce přejít v popis první skladby, která podobné shluky divotvorných popisů obsahuje. Trojice hlasů je všelijak předčítá, opakuje a vrství, přičemž znějí všechny tři vokály naráz, takže se těžko orientujete více, než na jeden hlas a i ten dá mnohdy solidně zabrat. Je to jako vyznat se v toku myšlenek osoby, která má tendence mluvit o problému v metaforách a stylem zajímavých můstků a oklik, přičemž hlavní sdělení zůstává hluboce na dně té studnice slůvek. Takže vlastně k nabytí podstaty nikdy nedojde. Může to být i prostý hovor s ženou, či vaším šéfem. To všechno to může být a vám se to začne honit hlavou, ale jen do té doby, než přijde druhý song s bicí soupravou ve svém středu, kde lomoz houstne a houstne, aby se později volně překlenul v závěrečný až hypnotický průlom elektroniky. Hluboké úvodní tóny nevinně udávají do pohybu mašinérii, u které se za těžko určuje závěr. Tu a tam dojde k pozvolným gradacím, které pak nenápadně utichají, aby je vzápětí vystřídalo jiné mocné dunění. Moje sympatie jsou nakloněny takovému počínání a ostatní receptory vykazují známky líbivého zážitku. Ano je to tak, tenhle noise se mi líbí.

Slova závěrem? Je jich vlastně zapotřebí? Nahrávka Napalmed ukázala citlivou tvář jazzujícího elektrizujícího souznění a Eine Stunde Merzbauten zase efektivně setřeli mléko z brady a empírovým skřehotáním mazlili se s jinotaji lomozů. Otázky? Odpovědí budiž poslech, láteřníci!