Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Marduk! Opět po třech letech připravili švédští divoši novou sbírku válečných popěvků. A nutno dodat, že se tentokrát jedná o řádný valčík. O diskografii této legendy není nutno sáhodlouze plkat. Každý ví své. Posledních deset let kapela vydávala alba sice ve vysokém standardu, ale že by mě nějak moc bavila, to ne. V klenotech Panzer Division Marduk, či Plague Angel nebo Rom 5:12 jsem v podstatě slyšel vše, co mi Marduk mohli nabídnout, a to, co vydávali poslední dobou, bylo pouze šedivě průměrné. Proto jsem další dílo z řady nevyhlížel a najednou ejhle, je to tu! Rána přes čumák! Viktoria, jak se novinka jmenuje, aspiruje na jeden z největších masakrů, za čím jsou Morgan a jeho parta podepsáni. Ale chtěli jsme tohle? Stačí to?

Špinavá ponurost a skladatelská velikost většiny nahrávek Marduk je svou silou uhrančivá. Kapela na nich překračuje hranice a nemilosrdně vyhlazuje jakékoliv představy a předsudky. Ano, jak už jsem psal výše, poslední dekádu připravovala díla ohraničená mantinely, ale vlastními mantinely. V rámci scény se stále jednalo o určitou progresi a stylotvornost. Je-li vůbec možné hodnotit Marduk v podobných příměrech. Jenže přišel rok 2018, a Marduk natočili desku špinavou jako prase, punkově dravou a přímočaře drtící. Jenže bez náznaku stylotvornosti, progrese, ale ani ponurosti a jedovatosti.

Jak se sluší a patří na podobné nahrávky, je i stopáž uzpůsobená požadavkům vyhlazovací nátury. Třicet minut stačí a dost! Siréna k hudbě Marduk tak nějak patří a proto jakmile zazní v úvodu songu Werwolf, jsme doma. Skladba je punk a je to divočina. Dovedu si představit divoké pogo, co se strhne v kotli pod pódiem. Pecka! Další hit už není taková sranda. Je totiž peklem! June 44 se tváří jako bestiální black, ale střídavé tempo a halasný vokál páně Mortuusa přidrží létavce při zemi. V refrénu slyšíme dokonce i líbivý motiv. V podstatě by se těmihle slovy dala obsáhnout celá deska. Ačkoliv je rychlá a přímočará, ta tam je příslovečná morová krutost, ze které se tíha zla doslova linula. Equestrian Bloodlust svého předchůdce v masakru předstihne. Podobná pekla byla ke slyšení akorát na Panzer Division Marduk. Do stejné vody dvakrát nevstoupíš… Však taky ne! Písně na Viktoria jsou v podstatě hezké písničky. The Last Fallen je tomu důkazem. Nebo Tiger I. Závěrečná Silent Night překvapí valivou tíživostí a já si říkám - KONEČNĚ! Po nářezu přichází čas na odpočinek. V hrobě! Také hezká písnička. Pouze je nutné vlastnit zvrácenou duši a mít cit pro prasopal.

Á propos prasopal… Fredrik Widigs je divoký valcíř. Zároveň však do řezby umí zakomponovat tuny zajímavých rytmů, přechodů, vycinkávek... Řekl bych, že v něm Morgan získal velice dobrého tlučmistra. Marduk se vyznačují technickým aspektem, který neslyší jen nahluchlý jedinec. Technická vyspělost byla v minulosti nedílnou součástí válečného díla švédských vojáků s modrou krví. Škoda, že na Viktoria jeho umění nedostane příliš prostoru a je to škoda vodovitá! Nechci tvrdit, že se kapela vykrádá, ale jako bychom už některé party někdy někde slyšeli. Ani Mortuusovo hrdlo není tentokrát tak hnusně nádherné jako jindy. Jeho dávení se jednoduše do skladeb Viktoria nehodí, a proto více řve. A vůbec, tohle kyselo je málo kyselý!

Pozor, je čas na shrnutí pocitů z Viktoria. Tuším, že se z mých slov nedá vyčíst, zda se mi nová deska Marduk líbí či nikoliv. Jasně, že jo! Příznivým postavením hvězd jsem momentálně naladěn na podobnou divočinu. Užívám si divokou jízdu bez uzardění právě teď. Protože zítra už tak krásná nebude. Ne, Viktoria dlouhověkostí určitě trpět nebude. Kapela řekla své už před lety, nyní je čas na paření u nekomplikovaného rambajzu. Deska nenudí ani chvíli a to se počítá. Nic víc, ale ani nic míň.