Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Mechanical Animals

Marilyn MansonMechanical Animals

Jirka D.22.3.2011
Zdroj: CD (# IND 90273)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Řekl bych nejpřijatelnější Mansonovo album, které je zpočátku přítulné jako malý, chundelatý pejsek. Nedivte se, jestli vás později ošklivě pokouše... Přesto ho mám rád, hodně rád.

Mechanical Animals je třetí studiovou nahrávkou Marilyna Mansona a po předchozí mohutné promo kampani byla vydána na podzim roku 1998. Nevídaně dobré prodejnosti CD nosiče nezabránila ani protiakce některých obchodních řetězců, které se rozhodly tento artikl kvůli „možné škodlivosti“ stáhnout z prodeje, a tak se album stává platinové ve Státech, Kanadě a na Novém Zélandu a zlaté v Austrálii. Z tohoto pohledu jeden z nejúspěšnějších počinů kapely, jestli ne vůbec největší.

 

První zásadní rozdíl oproti předchozí tvorbě patrný na první pohled ať už z grafické úpravy bookletu nebo z hudby jako takové je posun, či změna chcete-li, ve výsledném vyznění díla. Ty tam jsou černé kostýmy, temnota a zaobírání se zlem celého světa, najednou je před vámi světle mrazivé album s podivnou figurkou na obalu, které vůbec nevypadá naštvaně, hudba je na první poslech příjemnější, poslouchatelnější, čistší a propracovanější. Všechno toto platí při prvním nebo povrchním poslechu desky, začnete-li listovat podrobněji bookletem a překládat texty, tvář hudby se promění, začne vám mrazit v zádech a zjistíte, že zmíněná prosvětlenost je dána halucinačními vidinami po pořádném šlehu do žil, otupělostí a neschopností zaostřit zorničky, hudba se bude tvářit jinak, začnete objevovat dříve neslyšené a najednou budete držet v rukách úplně jiné album; vítejte v bílém kómatu.

 

Jde o druhou část celkové trilogie a opět se jedná o koncepčně poskládanou desku. Změna od industriálu metalového ražení ke glam rocku ala David Bowie je všeobecně uznávanou tezí (pro představu lze tuto hudbu zařadit k alternativnímu rocku s výraznou elektronickou složkou, či jak se někde uvádí – post-industrial rocku). Manson se rozhodl vytvořit dvě různé postavy a ke každé přiřadit sedm vhodně laděných skladeb. První je on sám (Alpha) snažící se zachytit a pochopit lidské emoce, druhou je pohlavně nejednoznačný mimozemšťan Omēga, který se objevil na Zemi a stal se rockovou hvězdou v kapele The Mechanical Animals. Tak praví suchá teorie, následně se vše začíná halit do drogového oparu, přestáváte věřit svým smyslům, obklopí vás bílá mlha a tehdy přichází ten nejlepší čas pustit si Mechanical Animals.

 

Pro mě zajímavé je, že celá tato drogově-mrazivá atmosféra nenaskočí pouze z hudby, která je (jak už jsem naspal) dosti přijatelnou a spíše poklidnou záležitostí; především pak v kontrastu s předešlým Antichristem. Je naprosto nezbytné si k ní otevřít booklet, listovat, přemítat a hlavně vstřebat texty, na kterých toto album stojí především. Běžný neanglicky hovořící / slyšící posluchač může být proto velmi snadno ochuzen o plnohodnotný zážitek, protože Manson svůj pochybný naturel projevuje především v textech. Nejmarkantněji je tento deficit znát právě v rozdělení skladeb na dvě stejné poloviny, z nichž jedna patří panu Alpha a druhá panu Omēga. Nevím, jak úspěšní byste byli vy, ale mě by se to pouze z poslechu stoprocentně nepodařilo a dvě kupičky o sedmi písních bych poskládal určitě špatně. V tomto ohledu je dobrým vodítkem právě bohatě zpracovaný booklet, který je čitelný ze dvou stran a skoro se zdá, jako by se jednalo o nějaké split album dvou zcela rozdílných kapel. Zatímco z jedné strany na nás zírá sám Marilyn Manson s postavou šedivého hermafrodita (originální verze byla ještě o něco „propracovanější“) a texty k jednotlivým skladbám jsou na bílém pozadí doprovázené pilulkami, prášky, drogami a diagramy komatu, z druhé strany je vyfocena zatím úspěšná rock star Omēga obklopena slávou a ... ještě před komatem. Booklet celý zčerná, objevují se i ostatní členové kapely, ze všeho je cítit zmar, úpadek a blízký pád do hlubin. Není divu, že k této části alba náleží skladby jako The Dope Show, Rock Is Dead nebo I Don’t Like The Drugs (But The Drugs Like Me).

 

Ceká tato koncepce je poskládaná určitě efektně a promyšleně, ... ale pro americký trh, kde taky způsobila nejeden poprask a mediální aféru. Pro nás, tady na starém kontinentě, může být trochu náročná a hůř vstřebatelná (což obecně platí asi o celém Mansonově díle) a v tomto bych asi viděl kámen úrazu a opodstatnění dvou ostrých protipólů, které se u nás vytvořily. Odsouzení této práce mnohými posluchači nevychází ani tak z prapodivných morálních podnětů díla, jako spíš z nepochopení obsahu sdělení, které nám není úplně vlastní. Hudebně totiž nejde o naprostou extra-třídu, i když zrovna toto album mám nejraději – dobře se poslouchá, neběhá mi z něj mráz po zádech jako u Antichrista, ani mě nenudí jako poslední tvorba. Zanevřete-li na textovou část, dostane příjemnou, elektronicky-rockovu seanci, která vás bude snad i bavit, možná vás zaujme a některé třeba i uchvátí. Přidáte-li k hudbě texty, propadnete se do bílé tmy, začne vám být úzko a v posledních záchvěvech vědomí zjistíte, že vše pozitivní je pryč, že jste strháváni do propasti, ze které není úniku a svět se stane divadlem, který budete měřit pouze čistotou bílého prášku a injekční stříkačkou v žíle.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky