Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mechanical Animals je třetí studiovou nahrávkou Marilyna Mansona a po předchozí mohutné promo kampani byla vydána na podzim roku 1998. Nevídaně dobré prodejnosti CD nosiče nezabránila ani protiakce některých obchodních řetězců, které se rozhodly tento artikl kvůli „možné škodlivosti“ stáhnout z prodeje, a tak se album stává platinové ve Státech, Kanadě a na Novém Zélandu a zlaté v Austrálii. Z tohoto pohledu jeden z nejúspěšnějších počinů kapely, jestli ne vůbec největší.

První zásadní rozdíl oproti předchozí tvorbě patrný na první pohled ať už z grafické úpravy bookletu nebo z hudby jako takové je posun, či změna chcete-li, ve výsledném vyznění díla. Ty tam jsou černé kostýmy, temnota a zaobírání se zlem celého světa, najednou je před vámi světle mrazivé album s podivnou figurkou na obalu, které vůbec nevypadá naštvaně, hudba je na první poslech příjemnější, poslouchatelnější, čistší a propracovanější. Všechno toto platí při prvním nebo povrchním poslechu desky, začnete-li listovat podrobněji bookletem a překládat texty, tvář hudby se promění, začne vám mrazit v zádech a zjistíte, že zmíněná prosvětlenost je dána halucinačními vidinami po pořádném šlehu do žil, otupělostí a neschopností zaostřit zorničky, hudba se bude tvářit jinak, začnete objevovat dříve neslyšené a najednou budete držet v rukách úplně jiné album; vítejte v bílém kómatu.

Jde o druhou část celkové trilogie a opět se jedná o koncepčně poskládanou desku. Změna od industriálu metalového ražení ke glam rocku ala David Bowie je všeobecně uznávanou tezí (pro představu lze tuto hudbu zařadit k alternativnímu rocku s výraznou elektronickou složkou, či jak se někde uvádí – post-industrial rocku). Manson se rozhodl vytvořit dvě různé postavy a ke každé přiřadit sedm vhodně laděných skladeb. První je on sám (Alpha) snažící se zachytit a pochopit lidské emoce, druhou je pohlavně nejednoznačný mimozemšťan Omēga, který se objevil na Zemi a stal se rockovou hvězdou v kapele The Mechanical Animals. Tak praví suchá teorie, následně se vše začíná halit do drogového oparu, přestáváte věřit svým smyslům, obklopí vás bílá mlha a tehdy přichází ten nejlepší čas pustit si Mechanical Animals.

Pro mě zajímavé je, že celá tato drogově-mrazivá atmosféra nenaskočí pouze z hudby, která je (jak už jsem naspal) dosti přijatelnou a spíše poklidnou záležitostí; především pak v kontrastu s předešlým Antichristem. Je naprosto nezbytné si k ní otevřít booklet, listovat, přemítat a hlavně vstřebat texty, na kterých toto album stojí především. Běžný neanglicky hovořící / slyšící posluchač může být proto velmi snadno ochuzen o plnohodnotný zážitek, protože Manson svůj pochybný naturel projevuje především v textech. Nejmarkantněji je tento deficit znát právě v rozdělení skladeb na dvě stejné poloviny, z nichž jedna patří panu Alpha a druhá panu Omēga. Nevím, jak úspěšní byste byli vy, ale mě by se to pouze z poslechu stoprocentně nepodařilo a dvě kupičky o sedmi písních bych poskládal určitě špatně. V tomto ohledu je dobrým vodítkem právě bohatě zpracovaný booklet, který je čitelný ze dvou stran a skoro se zdá, jako by se jednalo o nějaké split album dvou zcela rozdílných kapel. Zatímco z jedné strany na nás zírá sám Marilyn Manson s postavou šedivého hermafrodita (originální verze byla ještě o něco „propracovanější“) a texty k jednotlivým skladbám jsou na bílém pozadí doprovázené pilulkami, prášky, drogami a diagramy komatu, z druhé strany je vyfocena zatím úspěšná rock star Omēga obklopena slávou a ... ještě před komatem. Booklet celý zčerná, objevují se i ostatní členové kapely, ze všeho je cítit zmar, úpadek a blízký pád do hlubin. Není divu, že k této části alba náleží skladby jako The Dope Show, Rock Is Dead nebo I Don’t Like The Drugs (But The Drugs Like Me).

Ceká tato koncepce je poskládaná určitě efektně a promyšleně, ... ale pro americký trh, kde taky způsobila nejeden poprask a mediální aféru. Pro nás, tady na starém kontinentě, může být trochu náročná a hůř vstřebatelná (což obecně platí asi o celém Mansonově díle) a v tomto bych asi viděl kámen úrazu a opodstatnění dvou ostrých protipólů, které se u nás vytvořily. Odsouzení této práce mnohými posluchači nevychází ani tak z prapodivných morálních podnětů díla, jako spíš z nepochopení obsahu sdělení, které nám není úplně vlastní. Hudebně totiž nejde o naprostou extra-třídu, i když zrovna toto album mám nejraději – dobře se poslouchá, neběhá mi z něj mráz po zádech jako u Antichrista, ani mě nenudí jako poslední tvorba. Zanevřete-li na textovou část, dostane příjemnou, elektronicky-rockovu seanci, která vás bude snad i bavit, možná vás zaujme a některé třeba i uchvátí. Přidáte-li k hudbě texty, propadnete se do bílé tmy, začne vám být úzko a v posledních záchvěvech vědomí zjistíte, že vše pozitivní je pryč, že jste strháváni do propasti, ze které není úniku a svět se stane divadlem, který budete měřit pouze čistotou bílého prášku a injekční stříkačkou v žíle.