Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Naše civilizace kráčí každým okamžikem nezadržitelně kupředu. Vezmeme-li v potaz, že krteček Zdeňka Milera již v roce 1984 s naprostou samozřejmostí obsluhoval dálkově ovládaný kuchařský automat, uklízeč a myčku v jednom. Nezbývá než se zatajeným dechem vyhlížet nadcházející dny, roky... dekády. Také cítíte onu všeobjímající, elektrizující atmosféru pokroku? Konečně nás dělí snad už jen malý krůček od blaženého stavu, kdy sami nebudeme muset nic vymýšlet, rozhodovat, o cokoliv usilovat… a tyto bolestivé starosti všedních chvil přenecháme někomu, případně něčemu, jinému. Jak milé, krásné, báječné.... Jen hrstku věcí, a snad se tento trestuhodný neduh podaří již brzy uvést do normálního stavu, pokud je mi známo, nelze postihnout vhodným algoritmem. Jedním z nich je i stanovení optimální četnosti hudební produkce umělců v závislosti na kvalitě komponovaného materiálu a soudnosti protagonisty. 

Prozatím existují pouze velmi zjednodušené, nepřesné, obtížně ověřitelné rovnice v kostce říkající povědomé: “Méně = někdy více.” I laik na první pohled dokáže jasně identifikovat zásadní nedostatek zabraňující širší aplikaci tohoto jinak velmi pěkného útvaru na veškeré případy výše zmíněného problému. Ano, máme zde pouhou jednu rovnici o třech neznámých, které navíc svým charakterem tajemné neurčitosti lze vyjádřit pouze kombinací post-iracionálních a pre-racionálních čísel. Tedy nic jednoduchého. 

V případě nové desky Marka Lanegana ovšem není zapotřebí znásilňovat teorii relativity. Straight Songs of Sorrow je objektivně hodně dlouhá záležitost. Jedna hodina, patnáct skladeb. Má-li posluchač přežít podobnou nálož na jeden zátah bez újmy, není vůbec od věci nakrmit jeho lačné ušní bubínky něčím alespoň trochu kvalitním… pro vhodný příklad postačí ohlédnutí pár měsíců nazpět. Album Somebody´s Knocking. Hodina mínus tři minuty hrací doby, čtrnáct skladeb. Nic extra geniálního, ale příjemně plynoucí, poslouchatelné skladby, ke kterým se velmi rád vracím bez pocitu nucenosti. 

Poslech novinky je oproti předchůdci vnitřním bojem, výzvou, zkouškou vůle, odvahy. Velmi dobře si vybavuji vlastní, několik měsíců staré myšlenky, později překlepané klávesnicí do jedniček a nul, kdy jsem adoroval Marka Lanegana za to, že uvnitř vlastní bubliny koná, co uzná za vhodné. Nejinak se tomu děje i tentokrát, nicméně žádné fanfáry lemující mistrův akt sklopení záchodového prkénka ani šoupání krvavých kolen po rozpáleném asfaltu při jeho zamávání vytočenou ruličkou. Nic z toho nejsem ochoten absolvovat. Možná jen pomaleji dokáži vnímat rafinovaně skryrou krásu, případně se zbytečně snažím Marka napasovat do matematického útvaru… anebo Straight Songs of Sorrow jednoduše nestojí kromě několika světlých vyjímek za nic.

Slibný otvírák I Wouldn't Want to Say, duet s Markovo milou, pulzující Bleed All Over, pilotní singl Skeleton Key a dejme tomu ještě Stockholm City Blues. Slovy pět zajímavých skladeb s určitým vnitřním nábojem, jejichž vstřebávání mě dokáže čímsi obohatit, povznést. Další mi bohužel na mysl nepřicházejí, ne při nejlepším vědomí a svědomí. Zbytek materiálu působí plus mínus jako rozpracované nápady, které nenašly místo na Somebody´s Knocking. Zoufale postrádám výraznější motiv, který by dokázal v symbióze s jinak tradičně uhrančivým a vynikajícím hlasovým projevem povznést celou kolekci o několik pater výše. Ještě větší důraz na syntetizátorové mlžení nedokáže zakrýt prázdnotu přebírající otěže zejména v druhé polovině alba, která pomalu ale jistě zabředává do hloubi podprůměru, nudy a chvílemi lehké otravnosti.

Méně = tentokrát více. Jedna neznámá vyřešena. Zbylé dvě čekají na své relativní činitele, jejichž hodnoty se odvíjejí od trpělivosti konkrétního řešitele. Je mi líto, ale Mark Lanegan dal dohromady materiál s přimhouřeným hledím možná na obstojné EP, nikoliv na hodinovou dvoudesku.