Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Představte si tři větrem šlehané chlapíky jak stojí na vyprahlé zemi a pouští se do podobně vyprahle působícího doom metalu, který by se tak moc potřeboval napít vody, až mu z toho hrábne a začne se ocitat mimo své kompetence. Tu na dvorku starého obydlí zaslechne nápěv původních obyvatel, tam zase za oknem přeladěné radio na jazzovou frekvenci a potom si zcela vysílen začne myslet, že je mistr disharmonie a avantgardních orgií. Někdy si svůj osud dokonale užívá, někdy zase vypadá, že je to jeho poslední hodinka. No a pak se stane, že jeden (Ricardo Jimenez Gómez) týpek si nechá zajít chuť a na celou ortodoxní srandu zbude pouze duo. A to znamená jen jedno. Již tak syrový a od plesnivé podlahy chycený bigbít se nahne ještě blíž k futrům a ty pak začne surově hoblovat. Jen basa, bicí, vokál a místní jižanský folklór, vždyť to stačí. I přes obroušenou nástrojovku jsou totiž Orthodox bohatí duchem a to dělá z "Axis" velmi nápaditou desku.

Od poslední desky "Baal" uběhlo už docela dost času. Od desky, která se tolik nevěnovala věcem okolo a spíš si hleděla tahu na branku a jednoduchosti. Ovšem nikoliv bezkrevné a nedůsledné. I "Baal" se nechala vést původním odkazem, jen si nelibovala v odlesku místní kultury natolik, aby se vzdala svého metalového odkazu. Dřevní, drsná podstata dostala více prostoru, než oslava prostého lidu a venkova. Na novince se Orthodox vrací jak k folkórním tématům, tak zálibě ke svým hudebním přesahům. Doma je doma a je dobré tohle šířit do světa. Nejedná se o nic šíleného a nestravitelného, ale zvyknout si člověk musí, protože tihle chlapci z jihu prostě mají trochu jiný náhled na svět kolem nás. Hodně svojský.

Na "Axis" se kombinuje. Mísí se všechny prvky, které jsou Orthodox vlastní. Primitivně vybavený doom se spláchne pod zem ve změti avantgardní šlamastyky, dusno nad krajinou se chvíli dme epickou silou, aby ji pak znovu zadusal dvojboj basy a bicích za kvílení vyžilých žen okresu Sevilla - venkov. Orthodox se rozhodli udělat pěkně rozšafnou nahrávku, kde si hrají se vším, co je jim blízké a dávají to náležitě najevo.

Taková "Crown for a Mole" si to ještě v okleštěném projevu šine ve směru předchozí nakrklé desky, ale opravdovou mluvčí alba je následující, výpravně se ploužící sonda do zamyšlené duše - nádherná a svůdná "Medea". Mluví k nám jižanským dialektem, otírá si písek z tváře a vlasy jí v jednom kuse vlají v silném větru. Za zády jí dělají doprovod horské masívy, které hrdě shlížejí do líné nížiny a dávají na vědomí, že brát je na lehkou váhu by nebyl zrovna dobrý nápad. V "Portum Sirenes" si bratři v triku dobrovolně sednou na klín Melvins a šeptají jim do ucha, kde jde v Seville snadno sehnat hezké bižu a kam zajít na dobré papu. V titulní skladbě už se to svíjí po zemi a mrská v křeči, aby si nakonec vzal hlavní slovo klavír a za lehkého pochodu požehnal. "¡Io, Sabacio, Io Io!" je něco jako místní zaklínadlo, které kdyby vypouštěli z hrdla z daleka mávající rudí bojovníci, nešlo by jim nevěřit. I starý válečník Klekí-petra se možná diví, co se to spustilo za popěvek na jihu Španělska... Prořídle zatuchlý doomík pak znovu vyleze z úkrytu, aby korigoval jazzové signály a držel si svou linii (Canícula) a najednou jsme na konci exkurze. Krátké, ale podnětné. Rošťácky drzé, intelektuální i primitivní.

Orthodox si jedou po vlastní ose, přesně jak jim velí název alba. Přelévají se z jedné strany na druhou, někdy už trochu přes limit a velkým otazníkem v bublině nad hlavou, ale jinak je to vlastně pohoda, jazz. A to doslova. Kreativně vyšinutí, ale jinak čitelní a svým způsobem v zajetých kolejích. Orthodox si udělali desku, kterou ukazují odkud všude berou, aby uspokojili své zhýralé nápady. A udělali ji dobře.