Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Již vskutku líbezný titul, v pořadí druhé studiové nahrávky, kterou letos Melvins vypustili ze svého doupěte plného špinavých fuseklí a nevyžehlených kapesníků, dává zlehounka tušit, že pánové pro své věrné přichystali opět nějakou zle roztomilou kulišárnu.

Stálá dvojice, tedy King Buzzo a Dale Crover, přizvala do svého skromného příbytku tentokrát pouze jednoho hráče navíc, a to starého známého Trevora Dunna, s nímž Buzz v minulosti trápil struny v projektech Mika Pattona, ale i na koncertních štacích samotných Melvins, aby společně zplodili dílko, jehož nátura bude tak trochu odlišná od posledních několika záležitostí nakroucených v sestavě s dvojkou z Big Business na palubě. Trevor Dunn, jakožto kovaný jazzman, a též milovník klasického, elektřinou nedopovaného soundu, přispěchal se svou honosnou dřevěnou almaroidní basou, Dale Crover kdesi splašil bicí soupravu Gretch pamatující ještě zlatou éru big bandů předválečného období a Buzz naladil lásku posledních let, celohliníkovou blyštivou krásku z produkce Electrical Guitar Company.

A jakými že specifiky výsledné desetiskladbové taškařice nás tedy pánové častují? Základem budiž lety osvědčený a prověřený rock´n ´roll, znásilněný do podoby nevzhledné krychličky hrající všemi barvami duhy tak, jak je všichni známe z Dark Side Of The Moon. Přidejte střední, blátivé, sludgující tempo, hrst motýlích křídel, nůši lučního kvítí nasbíraného za úplňku a máte to! Tedy dokud se Trevor nerozhodne počechrat, svým mocným smyčcem či neposednými prsty, jinak upravenou fizůrku plnoštíhlé modelce trůnící po jeho boku. Její hluboký, majestátně dunivý přednes vynikajícím způsobem dokresluje Buzzovo a Daleovo počínání, kteří, jako již standardně, podávají maximálně soustředěný a vyrovnaný výkon. Absence elektrické baskytary dopřává zvuku Melvins úplně jiný, o poznání dráždivější a masivnější, rozměr, než tomu bylo doposud. Současně se tím ještě více otevírají brány k nejrůznějším experimentům a zvukovým tyraniím, jež na žádné desce Melvinů nemohou chybět. Celek působí velmi kompaktně a sebevědomě, žádné tápání, slepé uličky či epileptické onanování nad podobiznou Raye Charlese. Hoši moc dobře vědí, kde se nachází jejich domácí pískoviště, ale přitom se nestydí drze rozkopnout bábovičky i sousedovic senilnímu dědovi. Melvins se na Freak Puke královsky baví, neohlíží se na nikoho a nic, ostatně jako vždy. Troufám si tvrdit, že rok 2012 je zastihl na jednom z mnoha tvůrčích vrcholů. Nemluvě o tom, že touto plackou pro letošek neřekli ještě ani zdaleka poslední slovo…