Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poté, co odešel z Root tvůrčí génius Blackie, jsem měl vážné obavy o další působení kapely. Po hledání se na Daemon Viam Invenient a vystrčení starých rohů na Heritage of Satan, se k Root přidal Alesh A.D., který se podílel na The Book, a jehož můžete znát z jeho nezařaditelného projektu The Squirm. V něm brněnští získali výrazného skladatele i instrumentalistu. Tušil jsem návrat k mystickým melodiím a majestátní atmosféře. A je to tak přátelé! Návrat k dávnému příběhů národa Kärgeräs z dvacet let starého alba, který Big Boss následně rozvedl v sólovém projektu Equirhodont, samozřejmě nemusí nutně znamenat i návrat k tehdejšímu stylu psaní. Starý příběh mohl vyrůst na ukřičené současnosti a bylo by vymalováno. Igor mi však před časem naznačil, že se nové skladby tváří epické a já neměl důvod mu nevěřit.

Přiznám se, že jsem Blackoshe prvně hledal alespoň v roli hosta, nebo skladatele některých motivů. Měl jsem nutkavý pocit, že slyším jeho riffy a taktéž typické vrstvení kytar. Ale v soupisku v promo materiálech jeho jméno nefiguruje. Abyste měli představu, co čekat od nových Root, vedle odkazů ke Kärgeräs je cítit i Equirhodont Grandiose Magus. Některým může padnout na mysl i David Bowie, Bathory či odkazy k The Temple in the Underworld. Celá sbírka protichůdných nálad je promíchána do zajímavého guláše, který pojí hlavně Big Bossův zpěv.

Novinka se za veselého smíchu hezky rozjíždí středně rychlou hymnou Life of Demon. Ta obsahuje vše, co mám na Root rád. Výborný zpěv, zvláštní, jakoby oslavnou atmosféru, rozdováděné kytary i chytlavý rytmus. Ostatně rytmická sekce Paul Dread s Igorem odvádí skvělou práci na celé desce. Dominantním kytarám nejen sekunduje, ale sama udává tón. Osculum Infame navazuje na první skladbu o poznání valivěji, ale stále dostatečně údernicky. Big Boss se nechává unést melodiemi a zpívá povětšinou čistým hlasem. Plus přidává různé teatrální trylky, tam kus smíchu, tamhle growlu, doplněné o sbory. The Book of Death jakoby vypadla z Black Seal. Zvlášť výživná je zlá melodie akustické kytary, která pluje pod riffy jako zhoubná nemoc. Až refrén přináší uvolnění a skladba se vrací k hymnickým náladám. Ryze akustická věc Moment of Hope mi evokuje My name…, ale moc mě nebaví. Je dlouhá a nápadů zde neslyším tolik, že by utáhly skoro sedm minut. Zato následující skvost The Key to the Empty Room vystřelí posluchače do jiné dimenze. Slyším v ní právě toho Davida Bowieho v celé jeho předsmrtné kráse. Hlavně ve zpěvech, které se krásně doplňují. Jeden vespod, druhý nahoře a každý s odlišnou melodií. Melancholické kytary a super basa dělají z této skladby vrchol desky. Pokaždé mě mrazí i tkaničky na botech… Dá se říct, že se mi uleví, když uslyším New Empire, vracející se do stylu tvrdě rockového dark doomaření. Nevšední se jeví i instrumentální song Up to the Down, připravující vás na děsivě rozverný závěr Do You Think Is It the End? Ten je mnohé slibující, zároveň vše rázným utnutím zakončující.

Slova závěrem jsou nutná. Je potřeba pocity z novinky nějak zesumírovat. Nebo ne? Root hrají skoro třicet let a můžou si dělat, co chtějí. Mají za sebou tuny dobré i méně dobré muziky, davy uctívačů, generací, které čerpají z jejich odkazu a stejně tak lidí, co je nemůžou ani cítit. Mohli by se na všechno vykašlat a hrát jen dokola 666 nebo Hřbitov. Jim to ale nedalo, a zase vydali výbornou nahrávku, která sic plná odkazů k minulosti je ryze současná. Možná je to poprvé, co vnímám, že se Root vrátili do stejné řeky, a že je možné brát Kärgeräs - Return From Oblivion jako vyrovnání s vlastní historií. Každopádně je tato řeka tím, co jsem na nich miloval. Asi už nebudu zírat v úžasu na divoký proud, ale nechám se v poklidu nést nad hladinou…