Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lesní romantism, oslava přírodních krás a troška zvířecí přirozenosti se potkává v díle oregonské kapely Attic. Před šesti lety to bylo debutní album Seasons, kde se okamžitě projevil jejich naturální, syrový styl. A i když uběhlo celých šest let od této prvotiny, baskytara změnila majitele a svět se drobátko pos..l,  na jejich přírodním cítění se nezměnilo nic. Jejich druhé album Foster nepostrádá nic ze síly svého předchůdce, a tak mi zůstává záhadou, proč se kapela za celou dobu nedostala pod křídla žádného labelu. Veškeré práce s vydáním byly opět čistě v režii samotných Attic.

Album Foster  je už tradičně oděno do amatérské fotky jasně odkazující do lesní říše, ve které jsme už kdysi houbařili. I když se říká, že obal prodává, tady to naštěstí neplatí. Mě by asi tohle foto, které jakoby se vrátilo z časů silné, české, doomové scény, nepřesvědčilo. Leč Attic pro své vlastní i naše štěstí nezapomínají na to hlavní, což je hudba jako taková. Protahovat do nekonečna několik klávesových motivů a u toho škrékat, to opravdu nebyl a není jejich případ. Tito nimrodi umí hrát velmi dobře a chytře. Hudební kompozice jsou nosným základem jejich počínání, na nich staví a rozvíjí tématiku přírody, která by od lidí jen těžko hledala lepší obhajobu života v jejím přívětivém sousedství.

I když to zpočátku nevypadá a deska se rozjíždí bez výraznějšího vzrušení, už po chvíli se situace začíná měnit, rytmus změní kadenci a skladba chytne neskutečný drajv. Z mlh se blíží něco zajímavého, dobrodružného. Ze hry dostáváte chuť se toulat, shlížet mocně do sevřených údolí a u toho poslouchat tyhle rarachy. Silné riffy nebo procítěně týrané struny, vždy podle aktuálního počasí a nálady. První skladba vás rozpálí do běla, ve druhé jde víc o atmosféru, třetí si vás ochočí zprvu dumavým rozpoložením, později silným kytarovým motivem. K silnému dojmu toho není potřeba mnoho, vždyť stačí jen zabrnkat na prstem tlumené struny jako je to slyšet v poslední skladbě. Nebo jeden rázný riff bez zvukového balastu, který otevře tuhle Pandořinu skříňku a vsype trochu jehličí pod dveře. Attic prostě ví jak si poradit s kompozičním oříškem.

Kdyby vás přestali bavit, což se tak rychle nestane, na chvilku je vyměňte za Agalloch a pokračujte ve studiu lesní moudrosti. Tyhle dvě kapely k sobě mají docela blízko, to už jsem zmínil při psaní o debutním Seasons. Takže pro ty, co ještě stále pláčí nad koncem druhé jmenované legendy, by Attic mohli posloužit jako dostatečná náplast. Sice jdou víc na dřeň, ale vycházejí ze stejného základu. Hlavní je to přírodní cítění, ti mravenci v botách.

Pro někoho bude zajímavé, že patří mezi ty, kteří nedají dopustit na klasické kazety. A tak si kromě klasického CD můžete koupit tyhle nosiče ve dvojím provedení. Nejde o nádherně zpracované sběratelské kousky, ale ti, kdo jsou postiženi tím správným způsobem, jistě ví.