Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Melvins - Hold It In

MelvinsHold It In

David19.3.2015
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Zábava stárnoucích pánů s duší nevycválaných puberťáků. Podobných blbin není nikdy dost.

Na světě existuje spousta záhad, stěží odhalitelných, mystických pozoruhodností obestírajících kolem sebe až děsivou auru neprostupnosti, v níž se při pouhém nevinně letmém pomyšlení devadesát osm procent obyvatelstva spořádaně platících koncesionářské poplatky utopí jako koťátko v lahvi voňavého mlíčka s patentním uzávěrem. Nicméně i uprostřed podobně silně neutěšené doby plné nejistoty, obav a kolísajících cen pohonných hmot není vůbec od věci čas od času uchlácholit svou rozklepanou mysl neochvějným faktem, tvrzením formy definice, přes které mašinka nepojede i kdyby Michal David rozštípal plastovou sekerkou své kompaktní piano houpající se zavěšené na prádelní šňůře úhlopříčně přes jeho mocný pupík dítěte ráje.

 

Dámy a pánové, tušíte správně. Země je kulatá, pohled důchodkyně z protějšího balkonu pronikavý a Melvins již nějaké to desetiletí vévodí stylu v historických análech známým pod označením „seriózní hovadina,“ na čemž nic nezmění ani dočasné pokrevní bratrství s podobně pošahanými Jeffem Pinkusem a Paulem Learym, tedy členy momentálně hibernujících Butthole Surfers. Zajisté, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.

 

 

Objektivně vzato, Vinnetou byl sám o sobě frajer, ovšem teprve po boku svého bílého kamaráda s medvědobijkou v kabelce se stal frajerem na druhou. A jestliže zcela seriózním pohledem nakoukneme pod pokličku "Hold It In", tak i v případě naprosté neznalosti tvorby minulé kohokoliv ze zúčastněných lze s lišáckou smělostí a jistotou rovnající se každodennímu aktu vycházejícího slunce tvrdit, že pánům se podařilo zplodit vskutku ukázkovou kravinu.

 

Klasická houpačka jak vystřižená z období účinkování dvojky z Big Business, umocněná Pinkusovým obhroublým halekáním, střídaná Learyho rozjuchaným prozpěvováním chovance psychiatrické léčebny, Buzzovo vrtání se v hrobě prvopočátků i doby nedávno minulé pod dohledem Mika Dillarda. Hlukové stěny a lámání hřbetů, u nichž jednoznačné označení pachatele není v silách běžného smrtelníka. Bublající bahno, sváteční servis na tisíc kousků. Úprk bubáků v růžových spodničkách stíhaný rozlíceným davem oloupených seniorů. Nadsázka, zábava stárnoucích pánů s duší nevycválaných puberťáků. Nakonec, proč ne? Melvins mají stále obstojně našlápnuto a v nastoleném trendu uplynulé dekády nikterak nepolevují. Frajeřina na druhou je sice v tomto případě až příliš silné tvrzení, ovšem dýdžejovi na zábavě v Krašovicích zcela bezpečně místní dychtivá omladina utrhá ruce v ramenou. Bavím se, podobných blbin není nikdy dost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky