Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na to, že kapela Cold In Berlin existuje lehce přes pět let, nabrala slušný vítr do plachet. Svou přízeň si letos snaží získat díky třetímu albu The Comfort Of Loss & Dust. Všichni dobře známe historky o třetích řadovkách a taky všichni víme, že ne vždy bývají založeny na pravdě. Dovoluji si ale tvrdit, že u Cold In Berlin to sedlo moc pěkně. Snaha povzbudit čtenáře k většímu zájmu o tuhle desku je doufám dostatečně patrná, i když rozhodně tato nahrávka nebude pro uši širších mas.

Nejprve je dobré si určit žánrové rozpětí, kde se muzika pohybuje. Cold In Berlin ještě na minulé desce …And Yet (2012) působili dojmem roztahané goticko post-punkové kapely, která si občas pohraje s doomovou náladou, potažmo ještě se stonerovými základy. V tomto zajatém stylu pokračují i dnes, ovšem v daleko hutnějším a temnějším hávu. Doom má daleko větší slovo, přičemž se ona ponurost rozprostírá zejména na druhé polovině nahrávky, kdy přichází zlom se skladbou The Sinner. Kapela zvolní a výrazně zahustí atmosféru, především zvukově. Je to prvek, který na desce minulé citelně chyběl a ačkoliv i tenkrát šlo o slušnou porci muziky, tohle je ta tajemná ingredience, která dílu chyběla. Dnes nám kapela dala jasně najevo, že se zrodila další doomová veličina, která jednoznačně sází na atmosféru a naléhavost svých skladeb. Jisté momenty mi připomínali spirituální seance Monarch, jinde jsem se ztotožňoval s odkazem prastarých gothic punků Bauhaus.

Co se jako pověstná červená nit vine celým albem a vlastně jde i o základní rozpoznávací prvek celé kapely, je zpěv. Ženský, skřehotavý, protivný vokál, který vás jednoduše seřve na první dobu. To je atribut, který mnohým přijde jednoznačně odpuzující, a vůbec bych se nedivil, kdyby právě kvůli němu kapele ukázali mnozí záda. Jenže je nutné si přiznat, že jde o velice povedený a promyšlený zpěv, který svým kolísavým projevem patřičně zdobí jednotlivé pasáže. Bez nich by hudba dosahovala nepříliš jasných představ a jen stěží by dokázala navodit takové pocity, které takto budí. Je jasné, že dostávat se do takové barvy je těžké, ale někdy po třetí čtvrté skladbě vás to lapí a nepustí. Takže tady opravdu pozor a trpělivost.

Se zpěvem ale úzce souvisí jistý neduh kapely, kterým je vlastní opakování. Nedlouho po spuštění desky můžete mít jednoduše pocit, že se to vše mele pořád dokola a že se nelze dočkat prakticky žádného výrazně ozvláštňujícího momentu. Jenže to je zároveň jeden z charakteristických znaků, který kdyby nebyl, už by to nebyli ani Cold In Berlin. Tím se nenápadně můžeme dostat k debatě o primitivnosti či minimalismu jejich hudby, jenže při trochu soustředěnějším poslechu se snadno zjistí, že zas tak obyčejná není.

A tak se obloukem vracíme na začátek recenze, kde zmiňuji, že tohle album prostě není pro uši všech. Je pro vybrané doomové lahůdkáře, kteří se rádi nechávají trýznit trochu netradičním zvukem a výrazem kapely, která je svá a osobitá. Je nutné se prokousat vrstvou počátečních nepříjemností (zmíněný hlas, kolovrátek), aby pak výsledek přinesl kýžené posluchačské ovoce. Zároveň si dovoluji upozornit, že zcela záměrně neuvádím slovo metal ve spojitosti s jakýmkoliv žánrovým připodobněním. Kapela má daleko blíže k rockové a již zmíněné stonerové primitivnosti. Čerpá i z punkové energie osmdesátých let a to vše vrhá do doomových nálad. Výsledkem je stylová záležitost, která rozhodně nekončí v nudném zástupu podobných. Cold In Berlin se snaží přijít s originálním přístupem a daří se jim. Aktuální deskou ukázali své silné stránky, takže jim držme palce, ať v tomhle duchu ještě chvíli vydrží a pokračují.