Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Patnáct let na scéně, čtvrtá deska venku. O švédských Suma se na metalové encyklopedii dočtete, že jsou stoner / doom metal a že podobné kapely jsou Kyuss, Sons of Kyuss, YOB a Zoroaster. Zapomeňte na to! Kdeže tentokrát Kyuss, snad ještě ti YOB, to by ušlo. Letošní Suma hrají hluboce posazený metal, který nikam nespěchá a jemuž v patách kráčí apokalypsa světa. Deprese, zkáza, jasný rukopis A Storm of Light a v důsledcích samozřejmě všechny lidovky pantátů Neurosis. Vítejte v klubu!

Šest let je strašně dlouhá doba na to, aby jeden zvládal držet krok a nevypadl z rytmu. O tom, že Suma ujel vlak, do kterého se teď snaží naskočit, nelze bohužel pochybovat. A pozice, která byla, dávno není.

Suma na svém debutu začali v zahuleném stylu desert rockem a stonerem načichlého bigbíťáctví, ze kterého bylo cítit opisování od Kyuss na sto honů. Následující dvě alba přinesla pokaždé další propad do podladěného sklepení, kde vládne post metal a sludge metal a kde káží výše uvedené spolky. Byl v tom opět slušný kus inspirace a dohánění něčeho, na co jiní jinde ve světě (ale i doma, Culf Of Luna za všechny) přišli už před tím. Album Ashes (2010) se už neslo na vlně apokalypsy, zahuštěného zvuku a malého počtu dlouhých, depresivně laděných skladeb.

A nová deska jde ještě dál, a pokud lze z dostupných materiálů soudit, bylo pro to uděláno hodně. Minimálně jméno Billyho Andersona, který desku nahrával a míchal, a který je podepsaný pod nahrávkami Melvins, Neurosis či Eyehategod, za pozornost určitě stojí. Ostatně ta proměna zvuku je víc než patrná a předchozí kostitřas je dávno zapomenut. Současná tvář Suma je profesionální, disciplinovaná, producentsky ošetřená a ... a naprosto nepůvodní.

Rozhodujícím prvkem pro atmosféru desky je elektronika - sampling a hlukařina v rukou Ricka Palmera - která sice neobjevuje nic neznámého, ale nahrávce dává pevný rámec a jistou variabilitu jinak příliš neměnného výrazu. V ostatním jde o post metalovou kytarovku z kategorie zlejších, kterou si snadno spletete s albem Nations to Flames (2013) zmíněných A Storm of Light, ale možná taky s něčím dalším (třeba Dirge). Kapele určitě nelze upřít jistotu při skládání delších skladeb (ostatně druhá položka playlistu, desetiminutová Bait for Maggots, je velmi slušná), ale všechno to bohužel působí jak důsledná snaha znít jako někdo jiný. Možná záměrně a možná ne. Navíc ani ta jistota není jistá po celou hrací délku alba. Což je škoda.

Viděno s odstupem let a se znalostí historie, Suma prakticky celou svou kariéru vytváří dojem kapely, která se snaží držet krok, ale s  novým materiálem přijde vždycky o něco později. Teď tu byl, nějaký Edison! A bylo jich tu možná ještě víc. The Order of Things je určitě velmi dobrá žánrová deska, na které byl odveden slušný kus práce, k níž bylo přistoupeno maximálně zodpovědně a profesionálně. Dokonce bych řekl, že jde o nejdotaženější desku v historii kapely, pokud lze vůbec srovnávat s ohledem na postupný žánrový odklon od původního zvuku. Vyjít tak před deseti lety, byl by to trhák. Dnes už pouze opakuje dávno známé pravdy, čímž sama sobě znesnadňuje pozici.