Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Merrimack - Of Grace and Gravity

MerrimackOf Grace and Gravity

Garmfrost19.7.2024
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Of Grace and Gravity ukrývá ostré drápy stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle.

Nové album pařížské sebranky, známé pod jménem Merrimack bylo tentokrát nutné vyhlížet poněkud déle. Pánové pauzy mezi jednotlivými vydáními protahují, až budí dojem konce. Při poslechu Of Grace and Gravity je zřejmé, že odmlka byla třeba. Merrimack nabrali síly spojených s nekonečnou inspirací v hlubinách temnoty, čehož výsledkem je nebývale silná nahrávka.

 

Na přelomu tisíciletí spolu s dalšími dravci pomáhali nakopnout další vlnu blackmetalového nadšení. Pojetí Merrimack sázelo a doposud sází na co nejmenší ohlížení se do minulosti. Po slabších nahrávkách nastavili zrcadlo výbornou řadovkou Omegaphilia a opět se odmlčeli. Of Grace and Gravity pojí dravčí počátky s progresem. Kapela je metalová každým coulem. Je zároveň ponořená do duchovna, a sluší jim to. Ono duchovno není prvořadé. Na prvním místě je hudba. Atraktivních nápadů je deska plná, výborného muzikantství (ještě aby ne), podmanivé atmosféry a v nemalém množství nasypaného extrému rovněž.

 

merrimack

 

Přemýšlel jsem, co bych označil jako to první, co vás tak zvaně liskne přes ksicht. Je to působivý černobílý obal, kterému vévodí dobře padnoucí logo či jakási prasklina v podobě slunce a spálené změti pod nimi? Nebo příjemně barevný zvukový kabát? Kytary dobře řežou, basa pulsuje, jak se sluší a patří. Bicí nejsou utopené, ani nad vším neřvou. Staromilcům nebude čistý sound vonět pod knírem, ale s ohledem na dobře známý styl Merrimack si jiný zvuk nedovedu představit. A tentokrát opravdu dýchá.

 

Of Grace and Gravity se tváří volněji, než ve skutečnosti je. Album ukrývá ostré drápy, stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle. Merrimack si hrají s tempem a jeho změnami. O žádné skladbě se nedá říct, že je taková nebo jiná. Změny se dějí nečekaně uprostřed riffu.

 

Umělecké pestrosti mohou pomoci i zajímaví hosté. Hned v otvíráku Sulphurean Synods zazní hlas D.G. Netvrdím, že ho bylo potřeba, ale song obohatí svým nezaměnitelným řevem. Druhým hostem je Ur Èmdr Œrvn, kterého najdete v sestavách japonských blacků jako např. Anguis Dei nebo Atman Drei. Jeho příspěvek v závěrečné Embalmer's Wine mě navnadil k objevování jeho kapel.

 

 

Nepokrytě přiznávám, že mi Merrimack sedli. Jejich nahrávku jsem už ani nečekal, a už vůbec netušil, že by mě mohla bavit tak moc. Raději jsem si k sepsání recenze dal načas. Abych vyloučil počáteční poblouznění… A dobrý. Líbí se mi, že kapela dává na odiv výborné muzikantství i tvůrčí umění, a zároveň je černočernou hordou, které její zapálení pro věc stále věřím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 21.7.24 14:26odpovědět

Tohle jw fakt přesně podle mého gusta. Díky za upozornění.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky