Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zmatky kolem The Danse Society, jedné z méně známých legend gotické historie, zdají se nyní jasnější. Nebudu se zde zaobírat podrobnostmi, které stejně znají jen ti, kterých se to týká. The Danse Society měli v osmdesátých letech v gotickém undergroundu skvěle našlápnuto, ale jako kdekdo se tehdy kapela rozpadla a po letech vrátila na scénu v notně obměněné sestavě. Na místo frontmana nastoupila frontwooman Maethelyiah, jež postupně veškerou pozornost strhla na sebe. To se evidentně nelíbilo jedinému původnímu členu Paulu Gilmartinovi a z kapely odešel. Aby společnost zmátl úplně, založil skupinu stejného jména, tudíž s názvem The Danse Society existují spolky dva.

Paulova priorita byla vrátit se k původnímu duchu osmdesátek, oprášit post-punkový kabát, mužský zpěv a hlavně být opět středem pozornosti. Dle mého názoru je poslední důvod nejsilnější motivací pro všechny ty veletoče. Přece jen jsou to lidé v letech, v kterých se už bilancuje a hlavně není nač čekat. Ať už je tomu jakkoliv, deska „Reincarnated“ je albem úžasným, přesně takovým, jaké jsem toužil slyšet. Nic proti posledním nahrávkám kapely před rozkolem, jsou to parádní desky, ale já raději onen starý duch původního směřování, kdy vedle silné atmosféry a image byla hlavním měřítkem muzikantská zručnost. Té se nám nyní dostává v plné míře.

Gotická scéna je dávno někde jinde a může se zdát, že retro nahrávka „Reincarnated“ upadne v opovržení současných gotiků, kteří se raději oblékají a hudbu mnohdy ani neposlouchají. Pro ty, kteří jsou uneseni novou deskou Christian Death, bude staronová tvář The Danse Society tím pravým ořechovým. Stylově naprosto odlišné spolky natočily novinky v duchu starých pořádků. Jsem sice milovníkem progrese, ale tento žánr, můžu-li vůbec hovořit o žánru, jako je gotický rock, darkwave, respektive post-punk, mám rád zakonzervovaný. I mláďata Then Comes Silence přes veškerou současnost ctí tradici.

Položme si otázku, zda lze a zda je vůbec radno vstupovat podruhé do stejné řeky? Vezměme v potaz můstek třiceti let, zkušeností i věku coby výhody stejně jako nevýhody. Nehovořme tedy o kontroverzi nebo rebelii. Naopak si můžeme všimnout snahy o obohacení svého stylu o moderní rejstříky zvukové banky, dech beroucí vyhrávky a v neposlední řadě úžasný silový zpěv Briana Shaughnessyho, který je pro skupinu opravdové terno.

Nová deska přesto není úplně nová, obsahuje i pár starých songů znovu zahraných, s novým kabátem tak, aby pasovaly do současného směřování kapely. Nikdy bych si nemyslel, že jde bez křečí spojit retro s modernou. Místy mám neodbytný pocit z cestování časem do doby, kdy jsme nosili patky k bradě, límec kožené bundy po uši vytažený a šíleně hnusný rifle v kanadách zastrčený. Pak ani nemrknete okem a stojíte v současnosti, zíráte na starce, kterým srdce buší pořád jako v dobách černých vlasů. Nostalgie i hrdý postoj v ruku v ruce s radostnou hrou - přesně to cítím z „Reincarnated“.

Produkce alba je stejně jako obsah velkolepá. Forma i obsah jsou v rovnováze. Zde se nemusíte bát předimenzovaného ruchu. Vše je tiché. Jakmile však Gilmartin rozjede přechody, spolu s Clarkovou basou roztančí puky vašich tepláků a rozbuší srdce, ať už chcete nebo ne. Gilmartin chválí klávesy pana Guye a nezbývá než rovněž smeknout. A Darran Guy nesnaží sound kapely ovládnout klávesami. Hezky doplňuje vzdušnou hru mistra Wheelera, který na struny kouzlí éterickou poezii i punkovou drzost.

Většina darkwave scény se distancuje od uhlazeného art rocku a směje se snahám o muzikantství. Já rád punkovou rozervanost a vzdor, ale také uhlazený art rock. Spojit protipóly nelze bez kompromisů, ovšem The Danse Society se to s menšími výhradami zdařilo. Slyšíte jak primitivní drnkání, tak ozvěny opravdové hudby. Jedná se o svěží výtvor zasloužilých dinosaurů, který si zaslouží uznalý potlesk nejen za zásluhy. Toť vše.