Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Meslamtaea jsou další z kapel, o které na našem webu ještě nebyla řeč. Každopádně nejde o žádné nováčky, příští rok dokonce završí čvrtstoletí svého fungování. Na kontě však pánové mají pouhá čtyři alba, přičemž první New Era a druhé Niets en niemendal dělí dlouhých čtrnáct let. I když se debut kapely jmenuje jak se jmenuje, novou érou bych nazval spíše období počínaje rokem 2019, kdy vyšla deska číslo dvě. Od té doby jsou Meslamtaea velmi produktivní a sypou desku za deskou. Stylové zaměření této nizozemské formace lze označit jako neortodoxní black metal. Atmosférický i disonantní, progresivní a také s jazzovými elementy. Se saxíkem jako nástrojem zvyšujícícm atraktivitu a nově také s křídlovkou. Dohromady jde o podivuhodnou, více směry hozenou záležitost, která je ve finále zdánlivě roztříštěná na malé kousky a přitom se jí daří držet při sobě.

I když právě to je diskutabilní. Meslamtaea stojí na křižovatce technické a disonantní hudby s atmosférickou a jemně uhlazenou tváří původní divočiny. Kapela tvoří něco, co by se dalo pojmenovat jako moderní metalová avantgarda stavící na black metalu. U mě pak záleží dost na náladě, jestli jsem schopen se do materiálu skutečně ponořit, nebo se jen tak klouzat po povrchu. Což může být problém, protože složitější hudba Meslamtaea pak vyznívá poněkud chaoticky. Záběr kapely je totiž docela velký. Dechy bodající do vosích hnízd, návaly vzteku, ale taky post-rocková melancholie a klid na duši. Záchvaty měnící se v rozjímání. Tak je to i s celkovou přístupností. Prostě unorthodox black metal, jak se ostatně tituluje sama kapela. Melodie, které deska nabízí jsou ale solidní a snadno zapamatovatelné. A právě ony jsou numero uno její atraktivity.

Už tři desky jsme svědky stejného, post-apokalyptického stylu coverů alb. Trosky měst, zdevastované ovzduší a plynové masky jako nutnost k přežití. Jak aktuální, vzhledem k tomu co se děje na východ od nás. Když se podívám na obal nového alba Weemoedsklanken, jako bych se přenesl někam do ulic moderního, ale těžce zkoušeného města a viděl trpící přeživší. Bez budoucnosti na daném místě, unikající jinam. Snad se podaří malého chlapce vyvést z ruin mrakodrapů a dostat do bezpečí.

Album velmi zlehka otevírá svou duši a skladba Weemoed působí jako takové intro. Milé seznámení na místě, kde ještě bují život a nic nenasvědčuje tomu, že má být město v příštích dnech neobyvatelné. Kytary se nesměle přidávají a k výbuhu agresivity dojde až v následující Rad des tijds. Zde už se jede v rychlejším tempu, ale v návalech vzteku pod tvrdou slupkou pořád probublává jemnocitná atmosféra. Něco jako post-rock meets žesťové nástroje. I vokálně se kapela drží dvou různých poloh, šíleně křičí i deklamuje. Také Grauwe muren je soubojem protikladů. Původní hustá konstrukce je časem rozmetána po okolí a do popředí se dostane přehled a klid. Schone lei je jednou z těch věcí na albu, kde se mi dostala pod kůži její melodie. A přitom nejde o nic víc, než povedeně rozpletené melo-blackové vlnění. Co se týká té nakažlivosti v pozitivním smyslu slova, tak ta u mě kulminuje ve skladbě Verstoten, což ve skutečnosti není zrovna příjemná a lehce stravitelná píseň. Má v sobě disharmonický základ, jen ho neobrací dál naruby, ale snaží se i přes něj dostat do povědomí něco pěkného. Ve stručnosti, tohle album potřebuje opravdu hodně poslechů a péče, není to nic na jeden večer. Ale kolik jich má doopravdy být, to sám netuším... Je to zkrátka vrtkavá záležitost.

A tak si na konci stejně musím říct, že vlastně nevím, jak moc se mi album zamlouvá. Má svá skvělá místa, ale taky pár neschůdných. Spíš plní funkci něčeho méně obvyklého propojeného motivy a postupy, které člověk jinak velmi dobře zná. Weemoedsklanken je netradiční dílo. Nadprůměrné, ale nikoliv dechberoucí.