Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Agalloch jsou minulostí a poslední vzpomínka patřila retro recenzi na album Pale Folklore a tak to i zůstane. Dost bylo totiž vzpomínání, žijme realitou. John Haughm po rozkolu v původní formaci dlouho nelenil, sbalil si batoh, kytaru a vlastní misantropii a vydal se vstříc novým výzvám. Netrvalo dlouho a v éteru se objevila tisková zpráva o jeho aktuálním působišti - kapele Pillorian. Vedle něj jsou účastníky nového setkání severoamerických lesníků také Stephen Parker (např. Maestus) a Trevor Matthews (Uada). Oba hoši jsou jako mladší sourozenci známějšího protagonisty, dohromady je spojila vášeň pro podobnou muziku (minimálně Trevorovo melo-blackování s Uada stojí za pozornost) a vidina nového začátku v projektu, který může mít budoucnost. Dle debutového alba, které splňuje spíš jen očekávané parametry, si na skutečně velké věci budeme muset počkat. Našlápnuto ale je, to zas ano.

Pillorian jsou o něco ostřejší a důraznější, než tomu bylo zvykem v Agalloch, ale v podstatě by se dalo říct, že evokují ostřejší a důraznější chvilky právě této kapely. I Agalloch měli v popisu své práce zahřmít a na některých nahrávkách bodali silou pověstného včelího roje, ale celkově byla jejich síla skryta ve výpravném a konstruktivním výkladu. Pillorian také rádi vypráví, ale o poznání skromněji. Epické cítění jim nechybí, ale do košatých souvětí se nepouští. Vítězí spíš přímá slova a věty bez obsáhlých významů. To všechno je pravda. Když ale dojde na věc, budou Pillorian hlavně tou kapelou, která když venku začne padat sníh, bude mezi prvními, jenž bude schopna vykopnout dveře horské chaty, spočítat jeleny v ohradě a napsat o tom song. Jen bude mířit víc na tělo, tak jako míří debutová deska Obsidian Arc.

A Obsidian Arc je především black metal. Melodický, snadno vstřebatelný, ale black metal. Až teprve potom implementuje další vlivy, nitky a vjemy z okolních lesů, kde se to pořád hemží tajuplnými mokřady a těžkou mlhou nad údolím. Je však poznat, že hlavním posláním bylo nahrát důraznou desku, která si nebere servítky. Nahrát desku, která ukáže, že být na stejné vlně jako Pillorian, znamená být víc pravý metalista, než příležitostný pohádkář se španělkou na krku. Obsidian Arc, když opravdu chce, tak kope. Svým naturelem se vymyká snad jen poslední balada Dark Is The River Of Man, kde je čas si sednout na bobek a po divoké noci v polesí rozvázat tkaničky a trochu si ulevit. Sundat masku krvežíznivého dobráka a nasadit masku bodrého znalce, který ví, kde pramení řeka, kolik činí její průměrný roční průtok, kde má nejhlubší tůň a kam sahají její vzpomínky. Ale jak jsem se snažil naznačit na začátku, dost bylo vzpomínek. Ale jde to vůbec?

Jasně, že nejde. Minimálně v tom, že díky vokálu a přístupu k metalové muzice jsou možnosti a charisma Johna Haughma jasně dány. Oni ti Agalloch budou zkrátka pořád těmi, kdo na dění dole shlíží z mráčků a myslí si o tom svoje. Poté, co si poslechnete album Obsidian Arc a vemete jej za své, to jinak být ani nemůže. Já osobně jsem měl jasno už u první skladby By The Light Of A Black Sun, kde je klidnější pasáž, ve které se probudí stará lesní epika a tělem projede zvláštní pocit, nad který v jistém smyslu není.

Pillorian pokračují tam, kde se Haughm cítí nejjistější. Tvrdost a ostré hrany jsou na místě, ale jinak se v podstatě nic zvláštního a nečekaného neděje. Uspokojen bude ten, kdo vyhledává podobně laděné kapely, kterým se zejména v USA daří sdělit dost ze svých záhadných a specificky zabarvených počínání. Přijměte tedy i Pillorian.