Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mindwork - Into The Swirl

MindworkInto The Swirl

Sorgh13.2.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jádro je jasné a plné lesku, obaluje jej však ještě mnoho natavenin, které až časem odpadnou. Vše chce svůj čas, který myslím zrovna loni dozrál.

Minulý týden jsem rozebíral poslední polínko doutnající pod kotlem progresivních filosofů Mindwork. Pro připomenutí toho, jaké kontrasty nám život nabízí, se nabízí porovnání právě zmíněného alba Eterea a jeho předchůdce Into The Swirl. Leží mezi nimi tři roky a jen tak málo stačilo, aby se zcela obrátil vítr napínající plachty korábu. Album Into The Swirl je na hony vzdáleno současné tvorbě a představuje takový sortiment technické surovosti, že čerstvý vlastník posledního díla valí oči a žasne. Rozdíl je markantní, ale o tom se lze dočíst v související recenzi a rozhovoru.  

Into The Swirl,  kde se prsty ve strunách šťoural ještě druhý kytarista a svojí troškou do mlýna přispěl i hostující klávesák, je přímočará výpověď o inspiraci a vlivu v počátcích kapely. Od základu je vsazeno zejména na řezy kytar připomínající ostří břitvy, které ve strništi utlučené oběti lajnuje klikaté cesty směrem k neprozkoumaným hlubinám mozku. Snad tam kdesi je ten myšlený vír, který stahuje statut skutečnosti do temnoty všemožných alternativ.  Na rozdíl od divého tempa všenasávajícího víru album nabízí od každého rychlostního stupně trošku a zaručuje členitou stavbu bez fádní převahy jednoho či druhého. Celý příběh rozeznívá zpěv cvrčků poznenáhlu utlučených první instrumentální orgií, která plynule přejde v hlavní dějství počínající skladbou Unrecognised Entity. Sympatický „detík“ nemám problém strávit, tahle forma mi šmakuje, a tak se ochotně nechávám vtáhnout do osidel studených riffů.


Vlasy mi zhusta ježí řada sólových exhibicí, které tvoří nečekané melodické linky a jen díky uzemnění příčetnou basou neodletí celý kvartet vstříc nacamrané obloze. I ta basa si krom zemnění libuje v poťouchlých brnkačkách a potvrzuje moje dohady o tom, že pro chlapy je nadstandartní hbitost prstů a šílený metronom v hlavě holá nezbytnost. Nemluvě o bicmenovi, který váží, ukrajuje a sype různé dávky různým ptákům. Co song, to krmítko, to jiná porce. Nezvyklé varieté. Vokály jsou doménou syrové a špinavé krásy chroptořevu. Zvláštní slovo, ale výstižné. K hrubé hudbě hrubý zpěv a jen výjimečně troška prostoru pro oddych a malou očistu.

Mindwork jasně deklarují své vzory, které je třeba hledat v zámoří a z nichž ten nejkultovnější již dříme svůj věčný spánek. Obracíme se k vřídlu technického deathu, tak jak je chápán a tvořen v našich podmínkách. S identifikací hodně pomáhá zvuk, který v Šopě ukuchtili tak, aby vyzařoval ten tolik typický odstín právě (ne)zmíněných Death. Závěrečné hodnocení odpovídá tomu, že kapele se teprve stabilizuje mimika a pozvolna získává osobitý ksicht. Into The Swirl je z dnešního pohledu drahý kámen, který teprve čeká na zhodnocení dobrým brusem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky