Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Misery Index - Rituals Of Power

Misery IndexRituals Of Power

Sorgh25.3.2019
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Netřeba představovat, saháme po jistotě, kterých je v dnešní době potřeba. Pevní jako vzrostlý dub jsou ve své smrtící víře Misery Index, jak dokazují na své čerstvé novince Rituals Of Power.

Příjemně známá a přehledná je tahle mlátička, která své věrné nohsledy nevystraší nepříjemnou změnou, ale naopak jim poskytuje zaslouženou oporu. I nepříliš zkušený hudební prospektor ví, že nové horizonty je nutné hledat v jiných vodách a tak to má být. Mám rád nové a neokoukané věci, stejně tak si ale cením stabilních a konzervativních hodnot. Album Rituals Of Power představuje jednu z nich.

 

Misery Index na své nové desce pokračují v přikládání pod kotel mašiny, která už funí úctyhodných 18 let. Do jejich raných let se nevracím, jakýs takýs přehled mám poslední desetiletí a považuji je za důležitou stálici amerického death metalu. A ani letos se na mém uznání nic nemění. Našlapaný stroj neslevil nic ze své vysokootáčkové roboty a nekonečný tlukot kopáků stravuje neustálý přísun vysokooktanového guláše. V rychlosti je síla, kdo uteče, vyhraje a tak dále, v Rituals se mluví jen v neskutečně rychlém myšlenkovém algoritmu. Parádní výkon předvádí kytarové duo Darin/Mark. Jistě, takhle se dá rozplývat u nespočetných nahrávek a stovky deathmetalových kapel dokáží podobné psí kusy. V mém případě nicméně na pomyslné špici sedí vedle několika dalších právě Misery Index a platí za tvrdou měnu. V jejich hře se dá totiž najít vše. Od sporadických sól, která se místo atmosféry soustředí spíš na vyosení zaběhnutých pořádků a nakopnutí pozornosti, po nenasytně hoblované, rytmické party, které mě monotónně zabíjejí do země hlavou napřed.


Atmosféra není hlavním artiklem této kapely, přesto není možné nevnímat temnou energii, která z nahrávky vyzařuje. Texty šířící poselství beznadějných vyhlídek a brutální reality jdou ruku v ruce s hlubokým tokem hudební struktury. Nervozitu u mě vyvolávají kolísavé tóny, naopak jistotu cítím z bubenického pozadí, které svědomitě drtí prostor i čas před sebou. Lehký kytarový motiv, který z této hromady sutě občas vyraší, je čirá radost. Silným prvkem je rovněž zpěv, který často přechází do sborového povykování a který neplácá do větru jen nějaké slaboduché fráze. Jako kazatel pod parou chrlí jedno proroctví za druhým a jednomu je z toho ouzko.

 

Misery Index po letech praxe ví, že přiměřená stopáž je skoro stejně důležitá jako obsah alba. Nedivme se tedy rozumnému času 36 minut, které jsou tak akorát na výplach dutin bez toho, že by se jedinec už neprobral. Masakr končí tak akorát před úplným skonem a umím si představit, že si jízdu zopáknu.  Všeho je přiměřeně, i ty sviňsky rychlé pasáže občas ztratí dech a dovolí pomalu načerpat hutné galony nového paliva. V tomhle rozpoložení bych jen těžko něco vypíchnul nad ostatní, skladby drží basu a hezky v zákrytu za sebou ukazují jasný profil. Překvapení nulové, avšak je to spousta známého a dobře zpracovaného materiálu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 26.3.19 16:05odpovědět

Krátké, úderné, šlapavé, zvuk sice fakt natlakovaný, ale co už s nima. Za pár hodin si to nechám nasolit naživo a uvidím, jestli to štípne:)

Jirka D. / 25.3.19 10:12odpovědět

Moc fajn řemeslo staré školy, radost poslouchat ... i když škoda toho ořezanýho zvuku.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky