Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Můj vztah s MISERY INDEX je takový… nahodilý. Žádná seznamka, nic cíleného. Věděl jsem, že jsou to něco jako pohrobci DYING FETUS a tykají si s corem. Uf, nemusím… Kraťasy, skateboardy atd. Jenomže potom jsem na CD kompilaci OBSCENE EXTREME zaslechnul kousek “The Carrion Call”, který solidně šlapal – což by nebylo nic dechberoucího…ale po půlminutě se song rozjel takovým způsobem, že mi to dech už bralo. Následoval nákup aktuální placky, zamilování se, chemie, která trvala přes dva roky… Hezké dva roky. Vztah potom začal lehounce upadat do stereotypu, měli jsme se rádi, projížděli jsme spolu často jen tak bezcílně městem a užívali si blízkosti toho, jehož vrtochy, klady a zápory známe tak dobře…

Jason Netherton a spol. se naštěstí rozhodnul náš vztah oživit, a to aktuálním albem “The Killing Gods”. A hned ze startu musím netakticky přiznat, že nejblbější je asi ten název. Jinak jsem se zase nějak ztratil a chemické procesy vaří, bublají a oblbují. Dovolím si parafrázovat nesmrtelnou hlášku z jedné pohádky…a to, “chceš-li udělat ze starého chlapa blázna, dej mu nové album Misery Index”.

Člověk se mění a já bych nikdy netvrdil, že se mi jednou bude líbit americký death metal. Vždy jsem tíhnul k evropské zvířeckosti a přirozenosti, než k americké preciznosti a vycizelovanosti (na což přísahám zejména u thrashe). Ale Netherton, Jarvis, Kloeppel a Morris mě donutili konvertovat (kecám, povedlo se to někomu někdy dřív…). Album “The Killing Gods” mě totiž neuvěřitelně BAVÍ.

Já vím, možná je to u death metalu nepatřičné sloveso a měl bych se zamračeným obočím procedit murmurem, že tohle album vraždí, zabíjí a trhá na krvavé kusy…aarrgghh! Ne, prostě baví – a to tak, že neskutečně udrží posluchačovu pozornost díky spoustě skvělých rifů, breaků a světe div se – melodií (už jenom intro!). Až v první řadě je samozřejmě excelentní instrumentace, bez které by to prostě nešlo. Nebudu si nic nalhávat, dnešní “pro-tools” doba dokáže ve studiu divy…ale mám zaručené zprávy, že pánové bodují i naživo (vzdáleným důkazem budiž otevřená ústa mého kamaráda-jazzmana při brutalovském setu spřízněných DYING FETUS). Kruté death-sekanice jsou s přehledem střídány volnějšími okamžiky, nezřídka akustickými. Hned potom Indexáci zaútočí nechutně chytlavým jump-jump rifem, a to jen proto, aby byl předkrmem k syrovému výplachu, hodnému zdivočelého kombajnu v srpnových polích… Naprosto různorodé a přesto pevně sevřené album. Mistrovsky umíchaný koktejl, kterým se dá velice snadno opít… a který nemá svoje favority. Prostě nedokážu uvést dvě nebo tři skladby lepší než zbytek. Tentokrát tedy bez tipů.

Celé album působí dojmem uceleného konceptu, a to především díky grafické stránce černozlatého bookletu a hned první skladbě, sestávající z pěti položek seznamu. Samosebou doporučuji limitovanou edici, jejíž nádherná lesklá krabička na vás vyvrhne CD v přebalu, nášivku, tři samolepky a kovový odznak… No, nepochvalte to!!