Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Misery Index - Traitors

Misery IndexTraitors

Sorgh27.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tahle deska přináší to lepší ze světa deathu. Můžeme se spolehnout na osvědčené prvky, pro které podobné dobroty vyhledáváme, ale navíc zde můžeme zachytit přidanou hodnotu, něco jako atmosféru. To není příliš obvyklé.

Surovce Misery Index z amerického Baltimoru jistě není nutno obšírně představovat. Drtiči, komunální kverulanti a popeláři, se nedlouho po svém zrození v roce 2001 zapsali do povědomí brutality lačných důchodců bravurním ovládnutím stylu, který už snad v současném pohnutě dekadentním období nejde rozvíjet nikam dál. Nutno tak jen udržovat stanovenou laťku kvality a uchovávat odkaz prehistorických oblud pro nás a naše ubohé ratolesti. Americká větev deathmetalu si to právem zaslouží.

 

Jejich mise, která započala před osmi lety, stihla přinést chtivým fanouškům už celkem 13 produktů, ovšem jenom tři z toho jsou platnými a plnokrevnými řadovkami. Zbytek tvoří tolik oblíbená splitka (osobně moc nechápu tuhle libůstku), zepár EPíček, kompilačka a DVD. Jak vidno, chlapci jsou hraví a kamarádští, s přáteli se rádi podělí o prostor na kotoučku a tak se co chvíli na trhu objeví nějaký ten penězožrout. Deska, o které teď bude řeč, je tedy teprve třetí přišpendlenou obětí na nástěnce s nadpisem Wanted.

 

Misery Index se již na počátku tažení upsali tomu tvrdšímu, domácímu pojetí škatulky zvané death. Přesto jsou na aktuálním albu Traitors trošku někde jinde, než třeba legendy typu Cannibal Corpse nebo Morbid Angel. Možná je to polohou a vzdáleností, která odděluje Floridu od Marylandu, těžko říct, nejsem geolog ani vykladač karet. Ale brutální deathmetal tak, jak ho známe z jižní bašty je v tomto případě obohacen o jeden nenápadný, přesto podstatný prvek. Těžko mluvit v souvislosti s těmito brutalisty o nějaké atmosféře či emosložce. Přesto při opakovaném poslechu zde cítím náladu, která je jejich zasloužilých kumpánům na hony vzdálená. Je to jen slabá esence, závan dřívější touhy senilního starce, jenž si listuje vnukovým Hustlerem.

 

Emotivní složka hudebního obsahu je silně nadprahová, stěží rozlišitelná, posluchače možná jen něco trkne a donutí podumat o tom, co právě slyšel. V tom vidím velikou síla alba, protože sklouznout k laciným popěvkům není nijak těžké. To, čeho zde Misery Index dosáhli, považuji za pádný argument jejich kumštu. Ostatní veškerou hudbu přirovnejme třeba k Dying Fetus, v nichž polovina kvarteta současně úřaduje. Pozdvihl bych snad bicmena, jehož práce fošně vévodí, je k neutahání a svou hradbu škopků kočíruje přesnou rukou mistra kováře. Vskutku, trefil se paličkou na můj bubínek. Občasné kytarové smýšlení lze přirovnat k onaniím skandinávkých spolků, kteří melodickému směru jasně dominují. Mnohdy jen počtem projektů, které se v tomto saku realizují, ale nic ve zlém.

 

Album Traitors nám servíruje 11 horečnatých snů nacpaných od začátku do konce kritickým pohledem na svět. Pokud je libo troška frustrace ve spojení s kvalitním a tvrdým metalem, ať slouží. Deska působí jako příjemné osvěžení ve stereotypním hluku velké části kapel. .


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky