Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Potíž s recenzemi tkví v tom, že stejně nepostihnete všechno, nevyhmátnete to hlavní, nevidíte očima tvůrce a zavděčit se čtenářské obci, je práce nevděčná. No, zkusme se přes to přenést a shrnout si v několika odstavcích fakta o jedné mé oblíbené desce, nepříliš kladně přijímané, možná přehlížené… zkrátka další názor do pranice, řídit se jím nemusíte.

Předně – po tanečních hitovkách (Play) a uhlazených alt-rockových písničkách (Hotel) je veta. Wait For Me nehraje na jistoty, zdá se být spokojené se svou jednoduchostí, byť právě za tu dostalo nejednou za uši. Zvláštního vývoje směrem od mainstreamu si Moby dopřál díky vydání na vlastním labelu Little Idiot, kde nebylo třeba plnit cizí očekávání. V jistém smyslu se tím dostává ke slovu jeho undergroundová minulost, zapomenutá pro současné renomé hvězdy světového formátu.

Náš příběh začíná na pozadí filmového festivalu BAFTA proslovem Davida Lynche o prospěšnosti tvořivosti nesvázané s trhem, proslovem natolik inspirativním, že probral k životu Mobyho staré punk-rockové já. Nový materiál složil a nahrál s přispěním zpívajících přátel ve svém domácím studiu (bývalá ložnice), vlastnoruční grafický design vznikl u stolu v kuchyni. Regulérní podoba alba sice vznikla v profesionálním studiu, ale doma natočená verze Wait For Me: Ambient se také dočkala svého zveřejnění. Zvuk má tenčí, ale nechybí mu upřímnost ani atmosféra.

Moby nazpíval pouze sedmičku Mistake, velké zadostiučinění pro absolutní sluchaře. Je to hitovka, jak se patří a určitě jedna z přímočařejších záležitostí. Mistake i Pale Horses potěší večerníčkovými videoklipy, za to Shot In The Back Of The Head bych dětem před spaním asi nepouštěl – první instrumentální (pseudo)singl s přiléhavým názvem a ještě přiléhavější Lynchovou animací. Když už jsme u slavných jmen, zmiňme účast Kena Thomase za mixážním pultem (Sigur Rós, The Cocteau Twins, David Bowie, Queen). Na zavedené poměry jsou kompozice trochu vágní a roční odstup od předchozí desky může znamenat jak intenzivní tvůrčí nasazení, tak zbytečný spěch. Celek se nezdá být rozháraný a i přes svou zjevnou jednoduchost dosahuje hloubky, odráží Mobyho zálibu v okrajových žánrech a experimentování se zvukem.

I v případě edice pro gramofon od anglických Mute Records platí, že deska je nápadná svou nenápadností. Dva bílé vinyly, pevný kašírovaný dvojobal s matem na vrch (lesk uvnitř, symbolické - haha) a tradiční zklamání nad aušusovými vnitřky. Potisk hodnotím, ale papír by snesl větší gramáž, pod náporem lepidla se jen vlní. Přibalen je CD formát a to je vše.

Obávám se, že v případě Wait For Me propadám sentimentu a s většinovým přístupem se rozcházím tím, že na desce hledám spíše pozitiva. Moby měl v úmyslu vytvořit něco, za čím by si mohl stát bez obav, jak se to ujme. U mě dobrý, splnil.