Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Modern Rites - Endless

Modern RitesEndless

Garmfrost18.9.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Endless je silné dílo vhodné nejen pro letní večery. Sálá z něj horko, to ano, avšak nic poddajného ani příjemně chladivého nečekejte. Vyšlo v srpnu, ale i v deštivých dnech rezonuje jeho vášnivě zuřivá podstata.

Jak to říct líp a neznít přitom blbě. Je to mňamka… Hehe. V případě takto nátlakové chladně robotické, ale také vášnivé, elektronické a v první řadě blackmetalové vichřice je podobné označení lehce řečeno trapné, fádní, infantilní… Ale také trefné. Modern Rites se vrací s novou várkou chytlavých nářezů. Endless v mnohém přesahuje debutující skvost Monuments. Vlastně by tohle krátké zhodnocení mohlo stačit. Neznáte Modern Rites?

 

Modern Rites je, jak bylo řečeno výše, melodické, blackmetalové těleso s prvky elektroniky a industriálního tepu. Jedná se o projekt Katalysta a Archytekta. Katalyst je dobře známý Berg z Aara a Taubrą, který si v Modern Rites vzal na starosti kytarové blouznění. Za přezdívkou Archytekt se ukrývá multiinstrumentalista Jonny Warren z post/metalového a shoegaze cinknutého projektu Kuyashii. Archytekt zpívá, basuje, hraje na klávesy a programuje bicí. Projekt zastupuje věhlasný label Debemur Morti Productions, a tato skutečnost napovídá, že se jedná o nevšední nebo minimálně zajímavou tvorbu. A přesně tak to je.

 

modernrites

 

Modern Rites se na prvotině Monuments vlnili v příjemných náladách zasekávajících drápy pořádně do hlubin už tak rozervaného nitra. Očekával jsem tedy posun v tomto spektru emocí a nepřipraven se pustil do vstřebávání odvrácené tváře multižánrové dvojice. Prelude se ještě nese v náladotvorném duchu, tedy sžíravé melodice a já se s kapesníčkem chystal na hluboké a jemné album… A ono prd! Endless už v úvodu dává znát, že se tentokrát budou řezat hlavy. Tempo je najednou velice rychlé, nálada temná, vokál hrdelně hluboký, jako by odlištěný. Kytary mi připadnou mírně deathově zabarvené a těžké. Jo! Tohle by šlo!

 

Stejně jako paní v kápi si udiveně zakrývám ústa a mlčenlivě hltám mocné vlny nekonečna. Klávesy jsou na desce přítomny. Rysy industriálu s elektronikou jsou zdůrazněné, aniž by obrušovaly metalové ostny. Přiznám se, že Modern Rites poznávám pouze v detailech. Archytekt vyšeptává do robotického dusotu rytmická zla, řve jak tur před útokem a já spokojeně nazírám, že se jedná o vcelku osobitý projev a barvu hlasu. Což v dnešní době není jednoduché. Samozřejmě přeháním a z bláhového nadšení přehlížím cokoliv, co by mi mohlo kazit náladu. Když si dávám pár týdnů přestávku, abych nekritické nadšení zchladil, překvapeně mlsám ještě spokojeněji.

 

Na albu není slabý song. Endless je opulentně laděné album, nešetřilo se a prospívá mu právě ono „multižánro“. Oba pánové se pohybují v odlišných vesmírech, tam se jim daří a spolu také. Vyhovují si, posunují jeden druhého, obohacují, aniž by se křečovitě snažili machrovat jeden před druhým. Veil of Opulence mému plkání o opulentnosti napomáhá. Svou zběsilostí a naléhavostí mi krapet připomene Bergovy projekty. Slyšte a porovnejte své dojmy s mými. Jsem mimo? Klidně! Becoming je naopak song, který by se klidně vyjímal na nějaké desce Nine in Nails nebo starších Aborym. Ale stále slyším tu silnou chytlavost Aara nebo Taubrą. Jonnyho Kuyashii ovšem v bouřích a surovostech rovněž vystopujete. Jsou slyšet v rytmech, ve zvláštně uchopených náladách.

 

 

Endless je silné dílo vhodné nejen pro letní večery. Sálá z něj horko, to ano, avšak nic poddajného ani příjemně chladivého nečekejte. Vyšlo v srpnu, ale i v deštivých dnech rezonuje jeho vášnivě zuřivá podstata. Klidně se může stát, že se za čas stane citovaným počinem. Zatím v tvorbě Modern Rites slyším alternativu k hlavním proudům metalových i elektronických směrů. Tato alternativa mi chutná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky