Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hybná síla mladého tria z Polska spočívá především na pevných post-rockových základech, tu a tam překvapí i konstrukcí z jiného žánrového segmentu. Funguje to dobře, jen škoda přetrvávajícího pocitu pronajatých postupů. Třičtvrtěhodinová krasojízda v mých uších zaznamenala jen parciální úspěch. Na cestě za seberealizací prokazuje kapela konstantní výkony už od dob prvního bezejmenného EP (2014), které prozářil svým hlasem Marcin Czapla. Škoda, že právě tenhle směr kapela opustila, protože v mnoha ohledech je skromný dvouskladbový debut svébytnější materiál než pozdější práce.

Pinožení se za zhmotněním abstraktního obsahu hlav muzikantů je práce obtížná a nějaká ta opora ve vzorech je samozřejmá věc. Tady slyším celou řadu jmen, a byť se nemusí jednat o výchozí inspiraci, podobnost je nasnadě. Obligátní Mono snad ani nejde nejmenovat a hold v podobě jedničky Wandering Stars bych jim klidně připsal. Samplování hlasu ve čtvrté To Reach Their Constant Closure In The End odkazuje k Lost In Kiev a tak by se dalo pokračovat dál. Pětice skladeb v klidném tempu plyne, jako když másla ukrajuje a sama si diktuje do pera charakteristiky jako emotivní a melodický. Hudební vyjádření nesází jen na kouzlo echa znalé kytary, ale rozprostírá se i za hranice prostého post-rocku. Některé pasáže třetí We Set Existence Full Ahead se pokoušejí přitvrdit, což se daří… tak na půl. Vlna gradující kytary se najde vesměs v každé z pěti skladeb.

Bartosz, Iwo a Piotr si jdou trpělivě za svým, někde mlátí prázdnou slámu, jinde se pochlapí a hrábnou hlouběji do strun. Kytara dobře ví, co dělá a bez zbytečného technizování črtá jednodušší, prověřené linie. Baskytara zdatně sekunduje, neruší ani nevyniká. Slušnou práci odvádí i bicí, ale místy by v trialogu neškodila větší odvaha a hravost. Celkový dojem nemá s robotickým post-rockovým legem některých interpretů nic moc společného, naopak skladby působí organicky a plné chuti do života, byť znějí trošičku sterilně. Grafická podoba obálky umně skrývá logo kapely a svou nejednoznačností drží krok s hudební stránkou, které k drtivějšímu zásahu posluchače chybí více silných emocí.

Skladatelsky je debut South dostatečně pestrý a senzitivně zahraný na to, aby si našel oddané příznivce. Po technické stránce zkrátka dobře odvedená práce, které chybí jen více originality, jejíž absence se vyjevuje s každou další minutou. Ve snaze přijít s hřejivým slovem na závěr jsem si vylámal všechny mozkové zuby, ale nemohu zakončit jinak než – ano, dobře se to poslouchá, jen ta ručička emočního budíku bohužel nepřekročila předepsanou rychlost. Kapelou můžete být příjemně překvapeni, zaskočeni asi ne. Make post-rock great again a těším se na slyšenou!