Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když to nebývá často, tak i Belgie umí přispět svou troškou do mlýna. Ze všech stran si její dítka mohou nabírat spousty materiálu k přemýšlení. Monads si zvolili a oddali se lovu ve studených hlubinách doomu. Na svém debutu se nám ve čtyřech dlouhých skladbách prezentují v temné a zatěžkané atmosféře nezvladatelného stesku. Někdo by ho snášel lépe v jemnějších odstínech truchlení, tam kde kralují vznosné melodie, ale pro ty, kteří se bojí zcela povolit stavidla svého smutku, je přijatelnější tvrdá a nevyžehlená forma hudebního žalu. V ní není místo pro slzy, zkrabatělá tvář zrůzněná pohnutím zcela postačí.

Bezskrupulózní growling na pozadí pomalých a často monotónních melodií má k slzám daleko, ale o depresivní běsy není nouze. Hodně rozvážné a naoko nechtěné pokračování hudební linky vytváří dojem přešlapování na místě, vystátý důlek poblíž hrobu, kde pozůstalý rozmlouvá s čerstvým obyvatelem podzemí. Neměnný obraz zmoklého okolí nedává prostor k představě nějakého vývoje či pohybu, jsme strnulí v místě i čase. V melodickém namáhání unavených nástrojů proto není těžké sledovat líné plynutí času, v několika proměnách se opakují stejná slova útěchy a vzhledem k poměrně dlouhé stopáži všech skladeb (nejkratší z nich má necelých jedenáct minut), může snadno vzniknout pocit nudy a neuspokojení. Nepochybuji, že je to účelem a že to k danému žánru naprosto patří. Vysvobození těm, kteří nekonvertovali k pravé víře, přináší pasáže v akustickém duchu nesené v dunivých ozvěnách baskytary. Tehdy vznikají nekomplikované melodické klenoty, v nichž posluchač může objevit potřebný posun a směr.

V poměrně úzkých mantinelech nahrávky se v milé shodě potkávají obrazy zasloužilých ikon s prvními krůčky benjamínků a svorně vládnou pohřebnímu bezčasí. Při poslechu jsem nenarazil na vážnější problém než ten, že jsem ztrácel pojem o čase a albem proplouval v mírném nevědomí. Vytknout by se mohla malá průbojnost a chudá paleta motivů, ale jak už jsem zmínil o něco výš, považuji to za úmysl, který má posluchače vnořit do trudnomyslné hypnózy.

I přesto, že o originalitu tady člověk nezakopne, není od věci si prohlédnout nastupující generaci žalotepců, kteří, pokud vytrvají, poponesou vlajku zkázy o něco dál. Monads ctí hlubokou orbu a to jak v podladěných kytarách, tak v ponurém growlu, který je asi tak to jediné, co v jejich hudbě ztělesňuje deathovou složku uváděnou v análech. Díky této hloubce a absenci přemelodizovaných žalmů se mi album líbí.