Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Běloruská dvoučlenná formace Door Into Emptiness platí na metalovém poli za zvláštní úkaz. Ráda koná svou zvrácenou potřebu na místech, které jsou jí zdánlivě zapovězeny. Jako například kluby, kde se schází příznivci elektronické hudby. Věc dnes už pravidelně vídaná, ale v rukou této kapely přece jen jiná a hlavně podivínská. Hoši na několika předchozích nahrávkách svůj black metal urputně ukrývali pod nánosy elektroniky jednoduše pulsujících ploch, což vlastně platí dodnes. Jen s tím rozdílem, že položka black metal vystupuje z pozadí a chce se znovu po letech ohřát na pomyslném výsluní. Dost bylo schovávání se za umělohmotná záda nevlastní matky.

Pořád ovšem platí, že Door Into Emptiness žene vpřed touha prohánět svůj chrastící metálek mechanismem elektroniky, která zní stejně chatrně, jako její zhýralý kolega. Tahle kapela vyloženě miluje minimalismus a jeho přehrávání. Naštěstí jej umí uchopit tak pozorně, že se rázem nechová jako výrostek na útěku, ale slušně vychovaný mladík po dvacítce, kterému se povedlo úspěšně zastavit další příliv kožních vad na vlastním obličeji. Přes všechna odmítavá gesta, je právě tvorba Door Into Emptiness něčím, co vás pořád dráždí a nutí se po nich ohlížet.

Wave je pátým albem souboru a hlavně tím, které znovu připouští staré rouhavé zvyky a przní je seč to jde. Pokud si projedete jednotlivé dílky diskografie, lehce zjistíte, že odvaha prolínat oba styly a nebát se ani některých dalších, byla vždy na místě. Až se z toho všeho časem stala ryze experimentální záležitost, která na metalové pokusy téměř úplně rezignovala. Novinka je v některých momentech paradoxně nejblíže prvotině Vada (pomalejší, monotónní kusy), aby se nakonec ukázalo, že není zrovna deskou, která vrací poměry do původní podoby. To spíš provokativně pokukuje po tom, co první dvě alba úplně nevyřkla.

Slovo provokativní je pak zcela vystihující. V minimalistickém pojetí je třeba hledat a užívat si rozmarů. Prakticky v každé skladbě lze nějaký nalézt. Vzhledem k vokálu, který hystericky vyplouvá kdesi z mlhoviny zalesněných kopců, na mysli nejednou vytane reminiscence s pradávnými nahrávkami Burzum. Vyjma vokálu lze podobně jednotvárný proces zachytit i na ambientních albech Vikernesova potomka. Jinak ovšem Door Into Emptiness provokují po svém. Nebojí se implantovat post punkové ozvěny s basujícím spodkem a pseudo industriálním prostředím šedivého města, jehož věžáky trčí z mlhy stejně vyzívavě jako kopcovité zalesnění.