Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na kapelu JAAW jsem narazil v souvislosti s dohledáváním informací k aktuálnímu albu Therapy?, které vyšlo letos v květnu a které i když není vyloženě špatné, podle mě je spíš do počtu a těžce ve stínu předchozí desky. Ta byla skvělá. Myslím, že to bylo na wikipedii, kde jsem zachytil poznámku takovou, že zpěvák Andy Cairns se účastní na bočním projektu JAAW, což prý je superkapela hrající post-industrial, toho času právě debutující deskou Supercluster. To se psal letošní květen a bylo jasno, že tohle musím slyšet.

Název kapely JAAW je podle všeho zkratka křestních jmen čtyř členů sestavy, kde kromě Cairnse figuruje ještě Jason Stöll (Mugstar, KLÄMP, Sex Swing), Wayne Adams (Death Pedals, Big Lad, Petbrick) a Adam Betts (Three Trapped Tigers, Goldie, Squarepusher). Názvy uskupení, kde tahle trojice muzikantů figuruje či figurovala v minulosti, jsem jednoduše zkopíroval z oficiálních zdrojů a rozhodně na tomto místě nemám ambice tvrdit, že je znám nebo že je mám naposlouchané. Neznám a nemám. Jak moc jde například na londýnské scéně o provařená jména a do jaké míry lze o JAAW hovořit jako o superkapele, asi nejsem schopen posoudit, ale osobně si myslím, že pro hodnocení jejich aktuální novinky je to nepodstatné. Jediná za mě důležitá věc je ta, že všichni členové za sebou mají nějakou menší či větší muzikantskou historii a z nahrávky je to setsakra znát. Slovo debut v tomto případě ani náznakem nevyjadřuje nějaké nesmělé osahávání hudebního prostoru. Supercluster je skok rovnýma nohama přímo do reality.

Jaká ta realita je? Pokud jste kdysi dávno v devadesátkách ujížděli na Godflesh, Ministry a samozřejmě taky NIN, tak tohle prostě musíte vyzkoušet.

Odkaz praotců žánru je na desce znát a není potřeba to tajit – jde o podhoubí, ze kterého Supercluster vyrůstá a jestli ve skladbě Reality Crash zaslechnete Ministry nebo hned v první Thoughts and Prayers (Mean Nothing) současnější a bohužel už tři roky mrtvé Corrections House, nemusíte se za to stydět. V těchto dvou úvodních věcech JAAW definují svůj zvuk jako mohutný, elektronikou prošpikovaný, temný a současně ostrý a nervní, ale hlavně v Reality Crash jako houpavě snový, psychedelický a velmi návykový. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na období Filth Pig (1996) a Dark Side of the Spoon (1999), což netvrdím, že je nutné považovat za bernou minci, ale určité pojítko tam slyším a nemyslím to vůbec špatně.

Ze všech možných cest, jak album směřovat, si JAAW vybrali tu složitější možnost, protože se poměrně zásadně vybodli na jednoduchou kompoziční stavbu, tempo spíše zvolnili a těžiště posunuli do psychedeličtějšího vyznění a hudebního flow. Což samozřejmě neatakuje první signální soustavu, vyžaduje víc trpělivosti, času a ochoty se zaposlouchat, a to nemusí být v dnešním běhu světa snadné. Zcela konzistentně s tím je vypuštěnou klipovkou skladba Total Protonic Reversal, která jako reprezentativní, jednoduchý singl funguje asi nejhůř. A dobře vám tak!

Při hlubším ponoření do desky ale všechno začne dávat smysl a dlouhatánská, místy dronující Bring Home the Motherlode, Barry vyroste do překvapivého zážitku, což na příkladu této jednotliviny lze bez obav zobecnit na celé album. To při celkovém pohledu nabízí kromě tohoto přístupu i ojedinělé kroky stranou, k nimž lze zařadit dvouminutovou rychlonálož Hellbent on Happiness, či závěrečný cover Army of Me hádejte od koho. Z mého pohledu dvouměsíční poslechové zkušenosti jde o velmi dobrou a možná až překvapivě dobrou desku pro fanoušky žánru, který má podle všeho své nejlepší roky dávno za sebou. V této konstelaci se každý zářez počítá.