Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je s nevírou, že loni uběhlo 30 let od vydání debutu Moonspell Wolfheart. Nedávno jsem nadšeně hltal výborné skladby z Extinct, což je už také jedenáct let. Předposlední počin Hermitage jsem ve svém žebříčku nahrávek roku 2021 umístil na první místo, což je už také pět roků. Uznávám, že jsem se nechal unést tokem času, přičemž bych se měl věnovat čerstvé nahrávce portugalských vlkodlaků (ehm, ti vlci mi už tam mnoho nepasují) s názvem Far From God. Nicméně právě ten čas a doba, kdy Moonspell poslouchám, jsou určující pro samotné vychutnávání či odvrhnutí tohoto alba.

Hermitage posluchače lákalo meditativní náladou s hlubokým podtextem. Moonspell odjakživa střídali svou melodickou tvář s krutější. Far From God však nic nestřídá. Jde v zasnění dál, tváří se jemněji a mnohem duchovněji. Už se zde nenachází ostřejší či dramatičtější plochy. Album plyne, vznáší se… Alespoň se tak z prvních pocitů zdá. Během vydání Hermitage se něco v Moonspell změnilo. Nejen v hudebním rozpoložení. U Fernanda nastala velká změna ve vizáži. Ztloustl, zestárl, ostříhal se a vypadal dost nemocně. Nijak jsem nepídil, zda jsou to pouze dojmy. Probíhala epidemie covidu, nebylo to nikde jednoduchý. Na koncertech bylo stále všechno při starém. Energický projev i magie zůstaly v projevu přítomné. Nyní o pět let později je znát ve tváři všech jakýsi záblesk původní energie. Kapela se usadila, nerebeluje, je tišší a hloubavější.

Booklet novinky mi připadá jako malé pokračování Hermitage. Fotky jsou povedené s podmanivou atmosférou. Zvolená grafika rovněž k tomuto rozpoložení příjemně sedí. Přední stránka má sílu upoutat veškerou pozornost a nastolit náladotvorný tón romantismu. Hledám v něm tu dálku od boha a vidím polibek mezi lidmi… Možné nasměrování směrem k člověku může být vodítkem. Fernando byl vždy filozofem s kritickým myšlením.

Skladby na Far From God jsou tiché a opravdu jemné. Zdobí je zdánlivě přímočaré aranže, jemné kytary a silně rytmická sekce či promyšlené klávesové hrátky. Melodie jsou emotivní, jdou naproti původní gotice, experimenty se nekonají. Až po plném vychutnání se ukáže nebezpečí v The Great Wolf in the Sky či osudovost závěrečné Reconquista, nebo naprostý půvab For the Love of Mortals. Nenápadné motivy postupně dostávají barevné odstíny, Fernandův vokál je průvodcem, i když jen tiše prozpěvuje. Umí řvát jako tur a v některých místech tomu dává řádně na frak. Nejznatelnější to je v Our Freedom to Fall. Zde se na moment ozvou deathové robustnosti. Skladba se vlastně vrací i k oné dramatičnosti. Po tichém a harmonickém průběhu alba je tato píseň spolu se závěrečnou poněkud hlasitější a všestranější.

Trochu mi chybí výraznější kytary. Ricardo Amorim tentokrát netouží jít do popředí. Vůdčím se zdá být Aires se svou basou, a pozornost na sebe rád obrací energický Pedro Paixão, jehož koncertní vystoupení pokaždé prožívám. Ricardo je samozřejmě jedním ze dvou vůdčích tvůrců, je tedy vše přesně takové, jaké má být.

Nejsilnější okamžiky nabízí samotný úvod alba. Skladby Cross Your Heart a zejména titulní Far From the God se umí dokonale zakousnout a nepustit. Melodie se vznáší, ale cáká z nich krev. Kytarové harmonie jsou ruku v ruce s basovými hnacím motorem. Svou nakažlivostí temných emocí by si podle mého získaly své místo, dostat příležitost.

Far From God je albem výborným. Pokud mu dáte čas, a jste naladěni na temně zasněnou notu, dostanete mimořádnou várku emocí a hudební radosti. Bez snahy se posouvat stále dál se kapela nebojí znovu objevovat vlastní historii a vlastní kořeny, aniž by se nutně stala retrospektivní. Díky moderní produkci a jejím barevným odstínům je Moonspell v roce 2026 stále vášnivou, byť už ne stylotvornou kapelou jako kdesi v neúprosných hlubinách dávné historie…