Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se bavíme se zahraničníma kámošema o blackmetalu, tak po vzoru Justa, Komárka a Rejžka si u toho důležitě podepíráme brady, čechráme se ve fousech (vzájemně), připalujeme jednu od druhé a nezatěžujeme se vysvětlováním toho, co je finský blackmetalový zvuk, francouzská blacková disharmonie či portugalský prasopal. Znalosti těchto termínů zkrátka předpokládáme. Zajímavé je, že Česko u tohoto žánru nemá ucelený přívlastek, a tak vždycky o tuzemské scéně musím mluvit jen v sekci pro kuriozity a pobavení. Jasně, každý zná Master's Hammer, rok narození 1987, máme tady Inferno, u kterého často musím potvrzovat, že je to skutečně česká kapela, pak je tu ta podivná Morava, která dle mě nemá tendence jakkoli vylézt zpoza svých hranic a nakonec, naštěstí, tu je spousta malých čerstvých poučených projektů snažících se navázat na určitý trend návratu žánru do těch hnusáckých, špinavých, uvrzaných dob, kdy black metal byl outsiderská muzika pro špatné lidi. Jedním z takových projektů je Mor Naagus.

Ten vydal v červnu své první EP v epickém nákladu 40 kusů bílých audio kazet pod obskurním vydavatelstvím Corrosion Plague. O pozadí nahrávky vím asi jenom o trochu více co běžný kmán, ale i tak to znamená lautr hovno. Kdo za tím stojí, kolik jich je, jak se učí, co dělaj jejich rodiče, čí je ta lebka na přebalu, komu slouží...? Opravdu jsem ponechán ve stejných tmách jako všichni ostatní. Ve vnitřní straně obalu se nicméně píše, že přišel čas tasit dýky a pozvednout kopí. Nemám, pardon, přejdu tedy rovnou k poslechu. 

Mor Naagus se rozhodl zabývat špinavou, dráždivou a agresivní tváří black metalu, takže nepřekvapí, že v prvních sekundách desky si budete připadat jakoby vám někdo vychrstl kýbl hřebíků do ksichtu. Po potřebném vyladění hlasitosti a zklepání původního šoku přichází upřímná snaha se ve slyšeném zorientovat. Co je tahle šumící hovadina, jak souvisí s touhle praskající prasárnou, jsou vůbec od sebe oddělený? Po překvapivě krátké chvíli ale je možný rozlišit, co je asi kytara, co klávesa a co smeták souseda ze spodního bytu, řvoucího, jestli sem se laskavě neposral. In Tribal Times věrohodně dodržuje chrastící styl portugalských blacků v čele s Black Cilice, nicméně ještě blíže má třeba k takové Óreiðě či Reverorum ib Malacht. To hlavně díky častým ambientním podkladům, které celou tu zvířeckost trochu polidšťují. 

Většinu poslechu nejste na pochybách, že kdokoli za tím stojí si zakládá na tom, aby nahrávka byla hnusná a zuřivá. Viz třeba ty lykantropické vokály. Jsou zde ale celé pasáže, skrze které je znatelné, že Mor Naagus by rád vyprávěl také nějaké příběhy, či nám nabídnul exkurzi do prostředí, v nichž se odehrávají. Druhému aktu desky, který se točí kolem písní Phantom Limb a The Highland Wanderer, se daří vybudovat na primitivních, byť velmi silných riffech vtahující atmosféru, která vás do toho černobílého světa spolehlivě vtáhne. Byť třeba náhlé ukončení první jmenované skladby je právě z toho důvodu nebetyčná drzost. 

To ale odkazuje k jedné z nepopiratelných vlastností kazety In Tribal Times. Ona je totiž dost frackovitá. Je drzá, odmlouvá, neposlouchá, dělá si co chce. Chvíli jí baví dělat tohle, chvíli zase tamto. Všechno ničí, dělá si po svém a nemá k věcem žádný vztah. Nemá kamarády, ale když se s ní někdo kamarádit chce, flusne mu do ksichtu. Přeloženo do normální řeči: na ploše nějakých dvaceti minut se toho, kór u takovéhoto pravověrného projektu, odehraje paradoxně strašně moc. Chceme tam mít bordel! Chceme tam mít násilí! Chceme tam mít ale taky trochu té atmosféry! A ambientu, a rituálních bubnů, a silných melodií, chrastících řetězů! Díky tomu si lze i při opakovaných posleších z nahrávky stále něco dalšího brát a hlavně se u ní v dobrém cítíte jako po poslechu celometrážního počinu, nikoli pouhého proof-of-concept EP. 

Parametry hodnocení hnusáckých blackmetalů se musí pochopitelně lišit od těch, které aplikujete na jiné žánry. Zde jde totiž jenom a prostě o jediné - musíte tomu věřit. Mor Naagusu se věřit dá tak na oněch 65%. Protože v současné době tenhle projekt podezírám, že je přesně na rozhraní toho, zdali se do budoucna bude věnovat ortodoxnímu black metalu, nebo to zatočí do hájemství středověkých ambientů, neřku-li přímo dungeon synthu. Každopádně exemplárními metodami jsem zjistil, že nejlepší vodítko jak tuhle chorobnou zvířeckost oprostit od své kritické opatrnosti a obezřetnosti je poslouchat jí ožralej. Pak nějak zvláštně mluví vaší řečí a je v pořádku si k hodnocení připočíst 15%.