Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za sebou předlouhý a klikatý hudební vývoj od radikálních čtrnácti let, kdy mi kdosi podstrčil nahrávky Theatre of Tragedy a Cradle of Filth. Následovala puberta s načerno nalakovanými nehty, o dvě čísla většími tričky a dvou promilech po třech pivech v Erroru. Koketování s punkem a elektronikou zanechalo pod kůží háčky, které mě tím směrem sem tam popotahují neustále, leč královským žánrem zůstává černý kov. Vzhledem ke svému propojení se světem filmu, vnímám hudbu částečně z hlediska filmové narace. Zajímá mě její schopnost vybudovat imaginární prostor a postupně jej obsypávat detaily. Od roku 2010 se tak nořím hlouběji a hlouběji do Platónovo jeskyně navzdory svému pohodlí a už si za sebou nemaluji značky, abych kdyžtak trefil zpátky. Moje hudební milníky, příslušně danému věku, mám permanentně vepsané tetovací jehlou pod kůží. Jsou tam New Obscuratis Order od Anorexie Nervosy, Masterpiece of Bitterness od Sólstafir a Plus une main à mordre od Throane. Už teď se nemůžu dočkat, co bude následovat. Jinak velký milovník filmu, cyberpunku, počítačových her založených na příběhu, absinthu, klubových koncertů, Lisabonu a polévky tom kha kai. 

A budoucí dlouhaletý vězeň na samotce až mi konečně rupnou nervy u iphonových kameramanů na koncertech.