Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Australská metalová sebranka s vokalistkou v čele může mnohé předznamenávat. Naštěstí Divine Ascension nesklouzávají k mnohdy úsměvným toporným pokusům druhé a třetí ligy o vyznění jako přední představitelé front female souborů. Divine Ascension vybalancovávají od trapasu k dobrému poslechu bravurně, byť několik nechutenství dokáží připravit také. Po dlouhé době cítím z melodicky zahraného a ženou zpívaného metalu radost a nikoliv jen chladný kalkul a urputnou snahu znít ještě monumentálněji než monumentálnost sama a zapomenout na to hlavní – dobrou skladbu.

Středobodem alba kromě tvrdého power metalového základu je nepochybně zpěvačka s velkým Z - Jennifer Borg. Zcela se vymyká pěnicím s operními sklony, jejich trapným karikaturám a kníkalkám, které na to jednoznačně nemají a flek u kapely si získaly díky křivkám či kalkulacím vydavatelství. Jennifer za to v každé skladbě vezme svým příjemně znělým hlasem se zabarvením ne nepodobným Sandře Nasic v nejlepších letech; ostatně Guano Apes jsou nejednou cítit i z hudby. Svým vokálním výkonem mě Jennifer přenáší přes vyřezávání hudebních obligátních šablon, které jsou podstatným problémem podobných nahrávek.

Album svým startem naprosto strhává posluchače power metalového melodického naturelu na svoji stranu. Sílu, dobré melodie, hmatatelné atmosféry a naprostou bezprostřední lehkonohost mohou závidět všechny trápící se a přešlapující velké hvězdy metalu s ženou u mikrofonu. Divine Ascension mají tvrdý neúprosný power metalový spodek, který tvoří základ řízného celku. Skladby umí i vydechnout a ukázat mimo palbu, že ani v klidnějších pasážích se výtečná vokalistka Jennifer Borg neztrácí. Ta skutečně předvádí výkon, za který by současní Nightwish nebo Within Temptation byli ochotní platit investičním zlatem po kilech. Dlouho jsem nebyl polapen a ošálen přesvědčivěji podaným melodickým power metalem vyjma Orden Ogan a jejich Ravenhead.

Občas kromě všude přítomných klišé spadne do soukolí fragment, který štípe i tvrdé kovové zuby a vymačkává jejich uložení. Tu a tam se nepodaří zařadit nějakou melodii zcela bez rušivých přechodových falců. Nebo dobrou našlápnutou skladbu směřující k melodické věčnosti rozcupuje nepochopitelný klávesový předěl, který nic nepřináší a stejně zbytečně jak dorazil, tak i mizí. Pokud se hudba obecně stočí k baladickým metám, většinou jsem naplněn zmarem, ne tak v případě Divine Ascension. Naštěstí tuto disciplínu umějí podat a s exponovaným silným vokálem dokáží utkat slušnou emoční jízdu.

Trochu neochotně musím přiznat, že album přehrávám značně dlouhou dobu a i po měsících si jej stále rád pouštím. I přes hodinovou hrací dobu mají skladby svoji určitou kvalitu, dobou melodii nebo prvek, který tu doposud Divine Ascension nepřežvýkali a nevkomponovali do svého světa. Kupodivu díky procítěným výdechům klavíru anebo akustické kytary s Jennifer a docela vkusnému kompozičnímu přístupu, nemám potřebu sahat po pomyslných zkracovacích střihacích připomínkách. Vokalistka pomalu poodhaluje škálu možností a tuším, že si něco schovává i na další schůzku.