Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdyby mi někdo tehdy při poslouchání úderničiny Antimatter polských Mord’A’Stigmata řekl, že tito randálníci za krátký čas natočí skvostně nezařaditelnou pocitovku Ansia, která se do mého pomyslného žebříčku zapsala zlatým písmem, nevěřil bych, nebo bych alespoň váhal, kam až mohu zajít ve své představivosti. Od té doby (není to zas tak dlouho) sleduju mordpartu bedlivým okem. Po Ansia přišlo trochu jinak postavené EP Our Hearts Slow Down a nyní tady máme čerstvou flákotu s nadějným názvem Hope (heh). Od klasičtěji postavených černě smrtelných kořenů se pánové z Mord’A’Stigmata dostali přes bouři pocitů do vod chaosu, mezikroků a dlouhých pasáží s dotykem emočního bohatství i prázdnoty. Dá se říct, že právě EP Our Hearts Slow Down nastínilo, kudy se budou ubírat kroky kapely.

Vstřebat ony čtyři skladby tvořící novou nahrávku není vůbec snadné. Na první pohled se tváří přívětivě s nostalgickým klopením očí. Ani se nenadějete, znejistíte a cítíte se mizerně. Kompozičně jsou písně konstruovány zvláštně. Vedou nebohého posluchače po vlnách, někdy vzteklých, jindy konejšivých.

Titulní věc je dvanáctiminutová cesta za trpělivostí. Právě ona přináší první dojem a představuje vše, co novinku dělá výjimečnou nebo zavrženíhodnou. Záleží na vás, zda jste naladěni na stejnou notu. Jsou zde sladké kytary, hřmící buben, hromburácký hrdelní řev, deklamace… Dlouhé pasáže mezi nosnými částmi písně působí, a dle mého názoru i jsou, nudné. Mít lepší odpich nebo zručnější prsty, byly ony improvizace, za což je považuju, příjemnějším zážitkem. Mívám nutkání tato místa bez milosti přeskakovat. Až závěr písně se nese v krásně atmosférickém duchu. Ani z úvodem druhé položky alba The Tomb from Fear and Doubt nepůsobí, že polští chasníci bumbali vodu z inspiračních studní, ale dlouho do noci pivo a ráno se vrhli na komponování. Po cca čtyřech minutách zvláštního začátku se vše v dobré obrátí a dokonce se i tempo krapet zrychlí. Nepotřebuju ke spokojenosti sypačky, mám rád pomalou hudbu, ale ta Mord’A’Stigmata příliš nejde od srdce, řekl bych. K lepšímu spějeme s To Keep the Blood. I přes pomalé tempo ji nechybí vnitřní „drajv“, dobrá melodická linka i zneklidňující atmosféra sólové kytary nad groove basou s doprovodkou v zádech. Ale ani u ní mě nenapadne nadšeně zadržovat dech a tvrdit o ní, že je nezapomenutelná. In Less than No Time album uzavírá s parádním riffem hned zkraje skladby. Přes kila se rozprostírající vybrnkávačka má zvláštně oslavnou atmosféru, které dodává křídla pochodový rytmus a svým způsobem možná i jakousi křehkost. Ale i zde pánům dojde dech a píseň se rozmělní v prázdné plácání dlaní.

Vlastnosti většiny nápadů nové desky jsou prosty hvězdného třpytu a často upadají v letargii. Do příliš dlouhých skladeb mají málo nápadů, které doplňují bezradnými vyhrávkami. Z čehož mi vychází smutný fakt, že jim schází aranžérský cit pro stříhání. Ze všech těch nadlouhánků by mohly být dobré pětiminutovky. Ne každý dokáže vymyslet a poskládat epické songy bez toho, aby se posluchač díval na hodinky. Je mi líto těch nadějných míst, která pohání božský vír. Viz závěr alba, který je jedním slovem úchvatný a nutící k vracení.