Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nějako se nám toho blacku naživo tento rok zatím nedostává, alespoň já mám ten pocit. Je tedy třeba doplňovat poloprázdnou sklenici i kdejakými jeho odvozeninami, jež se snaží pošlapat půdu naší domoviny svými nesvatými slovy a podladěnými kytarami. Přijal jsem tak pozvání dvou zástupců alternativnější lóže onoho černého žánru - polské atmosfériky Mord'A'Stigmata a newyorské genetické inženýry Imperial Triumphant, jimž se podařilo vyšlechtit prapodivný organismus, spojující v sobě DNA jak black metalu, tak jazzu. Ti se ke svému kázání sešli ve vyhlášeném sídle neřesti, pražském klubu Underdogs.

Osobně mě koncert zajímal zejména kvůli prvně jmenovaným, jejichž album Hope si k mé přízni nacházelo cestu poměrně dlouho a několikrát bylo odloženo, než jsem zjistil, že klíčem k němu není soustředěný poslech, ale naopak svoje momenty odhalí mimoděk, když je spíše puštěné na pozadí, kdy člověk často přemýšlí o něčem jiném. Postupně si tak kapela postupně skrze rozličné další znenadání se objevivší pasáže rozšiřovala díru do mé hlavy, než jsme se dostali na úroveň silného vzájemného respektu. Sám jsem zvědavý, jak náš vztah pozvedne jejich album nové, které vydali teprve na začátku dubna.

Imperial Triumphant na druhou stranu mluví úplně jinou řečí než moje estetické vědomí. Já a jazz jsme se spolu několikrát snažili podepsat mírovou dohodu, ale vždycky během vyjednávání jedna ze stran porušila její podmínky a tedy konflikt stále trvá a jako nepřátelé se sice respektujeme, ale spojenci nikdy nebudeme. No a kombinace black metalu s jazzem mi ve světle tohoto přiznání přijde zkrátka jako bejkovina srovnatelná se snahou spisovatele Augusta Strindberga, jež byl přistižen, jak vyfukuje kouř z dýmky do umyvadla s vodou, zkoušeje, zda touto cestou nevznikne zlato. A stejně tak jako můžeme jeho obhájit tím, že přeci byl prvním, kdo takto experimentálním způsobem dokázal, že vyfukováním kouře z dýmky do umyvadla z vodou zlato nevznikne, tak i já budu rád svědkem existence tohoto slepého ramena blackmetalového vývoje, abych jednou mohl říkat, že jsem u toho byl.

Návštěvnost v klubu byla střídmá, circa 50 až 60 lidí, což já nikdy vlastně nevím, jestli je v rámci zvyklostí u těchto kapel mnoho či málo. Říkám si však, že pokud chtějí mít na koncertech návaly, měly si vybrat jiný hudební žánr. Počet posluchačů se samosebou dobře maskuje figlem spočívajícím v zakouření celého prostoru, který tam může ukrývat jednoho až sto deset diváků, aniž by si toho kdokoli všiml. Mord'A'Stigmata tuto přípravu nepodcenili a již před začátkem vystoupení nebylo zpředu pódia vidět prakticky na bicí. Což byla trocha škoda, protože práce s nimi je jedním z význačných rysů kapely. Vzhledem k pomalu se trousícím posluchačům jsem si při začátku řekl, že bude třeba kapelu trošku podpořit a odmával jsem si koncert pěkně před pódiem, což sice není pohodlná pozice, pokud vám jde o zvuk (bicí hodně přeřvou), ale můžete si jej alespoň domýšlet při sledování pohybů prstů na nástrojích a nohách na efektech. 

Práce Mord'A'Stigmata s nástroji je specifická v tom, že jakkoli mají dvě kytary, tak v zásadě žádná neplní nutně roli rytmickou a obě na sebe obvykle plynule navazují táhlými melodiemi, často protřepaný rozličnými zjemňujícími efekty. Zřídkady jsme se dočkali vyloženě úderných pasáží a blastbeatu snad jen dvakrát, přičemž zrovna to byla věc, kterou bych ve svém naladění ocenil nejvíce. Vlastně celý set byl, podobně jako jejich zmíněné album Hope, ve znamení hledání momentu. Všechno kolem a mezitím bylo jakoby nabírání sil k němu. Ten moment jsem pocítil nejvíce v těch nejagresivnějších pasážích či ve chvílích, kdy se vokál přepl do čistého volání, které svoji intenzitou rozhodně překonávalo dosavadní growl.

Krátká pauza, drobné přestavování pódia, nějaké ty šolíchanice se zvukem a již vcházely vysoké postavy se zlatými maskami na pódium, které bylo pro jejich účely speciálně nasvícené malými bodovými světly ze spodních rohů. Nehybné, lesknoucí se tváře obemknuté kápěmi, stoicky přehlížející publikum by dle popisu mohly znít jako trochu laciný vizuální overkill pro fanoušky Bathusky, leč zejména v kombinaci s výškou a štíhlostí hudebníků jejich projev nepřestával být až do konce vizuálně působivý. A vlastně mě i potěšili, když se set zahájili poctivou sypanicí, která byla ještě uspokojivě nahlas a vlastně celý první song jsem si docela užil, až jsem začal uvažovat, zdali si jít na příď nehodit trochu hlavou. Leč u písně druhé už jsem se zchladil - disharmonické kytarové vyhrávky s šustícími a cinkajícími jazzovými bicími přebraly kontrolu a já tomu nějak přestal rozumět. Navíc jsem nemohl setřást dojem, že bubeník do toho v pasážích, kdy se ruka kytaristy motala po nástroji v gordické vyhrávce, zbytečně moc řeže. Což ono zase chápu, že čechrat bicí v masce Ludvíka XIV. není nejvděčnější práce pod reflektorem, ale pravidlo nejkratší zápalky se zkrátka musí respektovat. 

Nejpoučnějším elementem pro mě sledovat fanoušky Imperialů, prožívajících songy, ve kterých jsem se já vůbec nebyl schopný vyznat, natož pochopit, co po mě vlastně chtějí. Když jsem si pro sebe poněkolikátý tiše zašeptal "Co se to kurva děje?", jiní extaticky hrozili vzduchu v euforickém vypětí. A já s tím nemám nejmenší problém. Black metal se zase zkusil s kapelou Imperial Triumphant podívat někam, kde doposud moc nebyl a za tuhle jeho dobrodružnou povahu ho mám rád. I když ho nemusím následovat zase všude. Na další seanci s polskými Mord'A'Stigmata se každopádně určitě zastavím. 

Redaktorovi Echoes byla na koncert udělena akreditace pořadatelskou agenturou Hearnoize Promotion.