Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To by člověk nevěřil, kolik je na světě kapel s názvem Morgue. Moc! Což o to, Morgue je stylové jméno pro extrémní kapelu. Taková pěkná márnice v jednom zanechá kousek inspirace, ať už chce nebo ne. Morgue z Alès patří mezi ty nejzajímavější smečky extrémního ranku. Směřování kapely postupně vede k příznivější produkci. Počátky Morgue byly pořádnou raubírnou. Brutální nářezy se rychle přelévaly do grindcoru. Mě více zajímá post/návratové desky, jejichž síla mě umí pěkně rozparádit. Zejména Close to Complete Darkness mě doposud udivuje svojí řízenou surovostí. Rovněž jsem si zamiloval boční projekt Jérômeho Blandina i M.Lobiera, a sice Corrupter, jemuž jsem se věnoval na TOMHLE místě. Styl Corrupter se nese v oldschoolu, v temnotě, ale kroky Morgue jsou vedeny spíše v aktuálnější rovině. Kapela, která existuje s přestávkami bezmála třicet let, dokáže stále řádně zatnout drápy, a překvapit.

Morgue se nebojí posunout a proměnit svůj styl, aniž by ho zradili. Z Herald the Dawn v podstatě vymizela složka brutal/death, přičemž je album tvrdé a zuřivé, až se ježí chlupy. Produkce alba je robustní, přesto čirá. Barva nástrojů vynikne obzvlášť při vyšší hlasitosti. Přiznám se, že jsem si Herald the Dawn poslechl poprvé spíše potichu, a dojem z alba nebyl nic moc. Nevím, zda jsou tyto pocity směrodatné, je jasné, že death metal je hlasitým stylem a sluší mu vysoká hlasitost. Překvapil mě takřka čitelný sound, stejně jako krapet umírněnější řev. Respektive je stále pěkně hnusácký. Jak M.Lobiera, tak hostujícího Meyhnacha nebo Maxe Otera, jehož hlasivky v Mercyless žeru fest. Maxův hlas zazní v Obedient to No Will a je lahodně zvrácený, jak ho mám rád. Nenarušuje blasfemickou torturu zbytku nahrávky. Svým growlem skladbě pomáhá k ještě větší chorobnosti.

Herald the Dawn se zaměřuje na techniku, tempo je variabilní, více groove než rychlé jako starší kusy. Síla toho tlaku rve hlavu. Chce se přitom trýznit znovu a hlasitěji. Morgue nepůsobí jako stárnoucí chlápci, kteří se snaží znít jako zamlada. Jsou dost možná ještě krutější než dřív.

Album otevírá Vortex of Darkness slušivé intro, na které naváže groove plazivec s poměrně blackovou aurou. Nic nenasvědčuje, že se postupně začne přidávat na síle a surovosti. Skladba se postupně proměňuje, sype a zpomaluje… a vlije se do The Abyss I Know, která chce lámat krky při pořádném headbangingu. To the Bitter End je už bouří síly uragánu, aniž by si vystačila s pouhou rubanicí. Ta je samozřejmě pevnou součástí songu, ale ten mění rytmus i tempo každý okamžik, aby posluchač neměl šanci se připravit, zda bude mávat hlavou či se pustí do šíleného moshpittu. Last Supper pokračuje v nastoleném směru, ale podstatně volněji. Do šíleného tyglíku vpouští kusanec thrashové špíny i doomového marastu. To je pořádný humus! Cursed Be se obrací k To the Bitter End. Je hodně groove směsí brutality a špíny. Titulní song je ve své zvláštní podstatě hitovkou. Díky odlehčenější formě a přístupnějším nápadům se k posluchači dostane nejsnáze. Možná se naopak nejrychleji oposlouchá, ale mně se to zatím nepodařilo. Nejlepší na závěr? The Deserted Garden of Eden je hřmotnou explozí. Ústřední motiv je nasycen atraktivností přesahující svým extrémem zbytek alba. Zde vnímám ohlédnutí za svou minulostí.

Morgue nehodlají stárnout. Album je plné mladistvého vzdoru, hněvu a extrému. Je plné bohatých zkušeností, díky kterým kapela přesně ví, jak co má udělat, kdy ztichnout, kdy se rozzuřit a popustit uzdu své vášni. Tím nechci tvrdit, že je nahrávka napsaná účelně a už vůbec ne na jistotu. Morgue jejich muziku věřím, užívám si ji a už teď se těším na další.