Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ve vlnách black metalu se dají tu a tam najít vskutku ojedinělé kousky, které se vymykají lidskému chápání. Jedněmi z takových kapel či projektů jsou němečtí Bethlehem. Co deska, to originál a prakticky odlišný přístup. Poslouchat jedno album celé na jeden zátah je občas pěkná řehole a mnohdy to ani nejde (zejména minulá deska s názvem označujícím fobii z čísla 666). O to větší překvapení si přichystalo aktuální eponymní dílo, které je opět trochu jiné a přitom tolik vlastní a typické. Pojďme do něj.

Víc než kapela Bethlehem působí jako projekt. To díky absolutně nestálé sestavě, která rotuje tak silně, že se v tom přestávám orientovat. Jisté však je, kdo stojí za nástroji při nahrávání eponymního alba. Především je dobré představit post zpěvu, kterého se momentálně zhostila divoká Onielar. Ano, lídr výborné kapely Darkened Nocturn Slaughtercult. Na kytaru tu hraje Rus Morok, a to pod jménem Karzov (znám zejména z kapely Bog Morok) a na bicí stoličce dřepí Wolz (ano, ten, který nabušil snad nejkultovnější depresivně blackovou nahrávku Death – Pierce Me od Silencer). Jediný Jürgen Bartsch (basa) je stálou figurkou v Betlémě.

S minulou deskou s ještě šílenějším názvem, než měla ta předchozí, jsem se však do dnešních dní nedokázal sžít. Ale u Bethlehem mě to nijak nepřekvapuje, protože stejné boje svádím i s deskami vydanými těsně po roce 2000. Naopak debutové album Dark Metal a právě to s dlouhým názvem z roku 2009 si cením velice. A už nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou se přiznám, že mi perfektně sedla i deska nová. Přijde mi snadno přístupná (v rámci možností) a zároveň náležitě vyšinutá a pošahaná. Podepsali se na ní dobří hudebníci, což jí bezpochyby prospělo; hlavně hlas Onielar je něco neskutečně přesvědčivého.

Jediné, co mi trochu mrzí a co se trochu nepříjemně vkrádá na mysl, je jistá podobnost se starší tvorbou. Zejména deska A Sacrificial Offering To The Kingdom… jakoby znovu ožívala. To díky překotným změnám v náladách a tempech. Chvíli hraje prim depresivní nálada, která je bezprostředně vystřídána šlapavou palbou. Odpich ta deska rozhodně má a ne malý. Pořád se v ní něco děje a nebojí se do pasáží ostře opřít a skučet opravdu nemocničním dojmem, stejně tak využívá i vcelku hravé a chytlavé heavy momenty. Vše je však opředeno mrazivým vokálem, který zkrátka bodá, zarývá se, krvácí a dokonale vystihuje podstatu chorobné atmosféry. A to nemluvím o tom, jak takový hlas zní v němčině! To, že samotná deska začíná nenápadným říhnutím (objeveno až při poslechu ve sluchátkách) a tu a tam zahrozí těžce industriálním vlivem, jí jen zdobí a přidává na kráse.

Bethlehem si mě získali zpět. Natočili desku, která je divná a to přesně tak, jak se mi od nich líbí. Je to pro ně vcelku typické dílo, ačkoliv je svým způsobem zase trošku jinde. Zvolený vokál (a říkám to znovu a rád) je perfektní. Onielar je démon a tuhle desku opravdu pověsila o několik latěk výš. Zvuk kytary je zvláštně svíravý a skoro se mi chce říct ne-black metalový. To je atribut, který rovněž působí znepokojivě, čímž podtrhává celkovou atmosféru nahrávky. Pak tu je řada opravdu chytlavých pasáží, jejichž výdrž ovšem prověří čas. Zatím si album užívám a rád se v něm ukájím. Je to zvrhlé, já vím.