Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím jak vám, ale mně ještě donedávna byli Leprous docela cizí. Když jsem o ně zavadil, tak než abych navázal kontakt, raději jsem se odtáhl. Na první pohled (a možná i na několik dalších) to totiž nejsou kdovíjací sympaťáci. Ulízaní kravaťáci, závan parfému a metrosexuality, hlásek jako konipásek...zpočátku jasný důvod, proč si pustit staré Marduk nebo nějakou OSDM bandu ze zámoří a vypudit tak aroma pánských vůní mrtvolným puchem. Také jejich hudba zní z povzdálí odměřeně a profesorsky. Zážeh přišel s předposledním The Congregation (2015). Tuším, že to byl snad singl The Price, který mě nasměroval k tomu, abych vnější obal předsudků odložil na chvíli stranou a zkusil to. Co dodat - zažehnuto a pořád hoří, plynu neubývá. Další bombička je na stole a voní pěkně ovocně. Po malinách.

Formálně Leprous měknou a pomalu se loučí s ostrými metalovými hranami. Vyřazení z kádru se dočkal drsný vokál a jeho pozici plně obsadil Einarův milovaný/zatracovaný zpěv. Myslím, že už s otevřením jeho úst se láme chleba, jestli posluchač kývne, nebo svižným kliknutím uteče pryč. Možná je to i o zvyku, nicméně kdo trpí falzetofobií, Malina by mohla být docela slušnou terapií šokem. Ostatní ale mohou být v klidu. Einar je pěvec světového formátu a pokud si může někdo dovolit postavit desku především na svém hlasu, může to být právě on. A na Malině (sorry, že skloňuji, je to legrační) tomu tak opravdu je.

"...Co dělá toto album mnohem komplexnějším, je dynamika a také organičtější zvuk, než jaký máme na předchozích nahrávkách. Většinu skladeb jsme nahráli živě a použili přitom mnoho klasických nástrojů. Například místo syntezátorů jsme použili opravdové Hammondovy varhany. Také spoustu kytar jsme nahráli naživo a ubrali jsme zkreslení. (...) Způsob, jakým jsou smíchané bicí, dává všemu více prostoru, aniž by to ztratilo energii. Myslím, že jsme dosáhli velmi zajímavého zvuku."

Tor Oddmund Suhrke pro Distorted Sound (a má recht)

Na druhou stranu, není to jen pěvecký příspěvek, který nahrávku pozvedává do výšin. Mám pocit, že na kohokoliv v sestavě bych ukázal prstem, ten by mohl být označen za hrdinu a ověnčen vítěznými vavříny. Mnoho melodických linek sice vychází z hrdla, ale bez zbytku ansámblu bychom poslouchali jen vokální cvičení, případně s průměrnou instrumentací jen obyčejné album s vyčnívajícím zpěvákem. Myslím, že zde je více než kde jinde slyšet, jak je nahrávka aranžérsky a kompozičně dotažená a je vlastně dobře, že to posluchače netrkne hned na začátku.

Kapitolou samotnou pro sebe je rytmika. Řeknu vám, to je lahoda. Slyšíte tu hajtku s basou v The Weight of Disaster? Nebo to neskutečné souznění všech nástrojů v refrénu Illuminate? Nebo nepravidelnost sloky ve From the Flame? Přesně to jsou momenty, při nichž si uvědomuji, že Malina není jen o chytlavosti a sebevědomém pěveckém přednesu. Album má fáze, které tvoří protipól obnažené hitovosti a fungují jako magnet, který nesmírnou silou drží Leprous ve vodách progrese, v nichž popravdě řečeno za větší kumšt než mnohaminutové eposy považuji komponování kratších skladeb, které dokážou říct vše.

A právě takové pocity ve mě Malina vyvolává. Přístupnost a progrese na společné párty pod jednou střechou, kde všeho je dost a víkendem to nekončí. Když se tak zamýšlím, které z posledních dvou alb je na tom lépe, nenacházím jednoznačnou odpověď. Problém už je totiž ve špatně položené otázce. Ať už beru v potaz, že The Congregation nemá slabší skladbu, zatímco Malina ano (The Last Milestone je podle mě už přetažený pokus o naléhavost), nebo že naopak Malina má mnohem živější a přirozenější produkci než předchůdce, vždy dojdu k výsledku, že to jsem já, kdo se směje naposled a nezbývá mi než ochotně přijmout fakt, že Leprous - nyní už jako jedni z tahounů prog metalového pelotonu - rozhodně nezklamali.