Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po velmi kladně přijatém debutovém EP Shine Mother Love Bone kují železo, dokud je žhavé a na podzim roku 89 se opět zavírají do studia společně s producentem Terry Datem, který měl v té době na triku například zvuk Louder Than Love od Soudgarden, aby zplodili své první plnohodnotné album. Vše nasvědčovalo tomu, že se počátek nového desetiletí ponese ve znamení definitivního průlomu Mother Love Bone a velkých úspěchů. Budoucnost nemohla vypadat slibněji...
O pár měsíců později čeká již dokončené album na vypuštění mezi natěšené fanoušky, tříměsíční turné na podporu nové desky je přichystáno, hlavní aktéři v čele s Andy Woodem poskytují rozhovory hudebním periodikům, očekávání jsou značná na obou stranách barikády a Mother Love Bone cítí, že právě nyní nastává onen pověstný okamžik pravdy...

Pátečního večera 16. března, po 116 dnech bez drog, Andy ruší schůzku s budoucím tour manažerem kapely a míří do apartmá, jenž sdílel společně se svou snoubenkou Xanou LaFuente... V půl jedenácté nachází Andyho Xana již v bezvědomí… předávkovaného heroinem, ale stále ještě na živu. Nicméně i přes okamžitý převoz do nemocnice Andy upadá do hlubokého komatu a jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje. V pondělí jsou Toni a David Woodovi, po poradě s ošetřujícími lékaři jejich nejmladšího syna, nuceni provést netěžší rozhodnutí svého života a to, odpojit Andyho od podpůrných přístrojů udržující jeho základní životní funkce. Během následujících tří hodin se do nemocnice přichází s Andym naposledy rozloučit jeho přátelé, spoluhráči, rodina, včetně jeho spolubydlícího Chrise Cornella, který se narychlo vrátil z evropského turné Soundgarden. Andy umírá v kruhu svých blízkých 19. 3. 1990. Podle slov Chrise Cornella právě tato událost znamenala jakýsi zlom ve vývoji grungeové scény: „Až do tohoto okamžiku jsme byli parta přátel, co si jen tak bezstarostně užívali, skládali hudbu, koncertovali… ale s Andyho smrtí se něco změnilo, ta nevinnost se vytratila… bylo pro nás velmi těžké uvěřit, že Andy již není mezi námi, neustále jsem si opakoval, že to přeci nemůže být pravda…„
Se ztrátou Andyho přichází logicky i rozhodnutí zbylých členů kapely dále nepokračovat jako Mother Love Bone. Smluvené turné bylo zrušeno. Kompletně dokončené album ale nakonec přeci jen vychází s několikaměsíčním odstupem v červenci téhož roku. 

V době svého vydání tudíž  byla nahrávka pasována do  poměrně nelichotivé pozice jakéhosi odkazu již zaniklé kapely, pocty mrtvému frontmanovi, který byl chtě nechtě jednoznačně její nejvýraznější tváří, na druhou stranu tou dobou bylo vše ještě živé, nezhojené...

Těžko odhadovat, kam až by Mother Love Bone se svým pojetím hard rocku, grunge, glam rocku nakonec dokráčeli. Dosáhli by světového věhlasu a uznání? Nebo by po pár letech propadli do hlubin zapomnění, jako mnozí jejich souputníci? A jakým směrem by se jejich hudba ubírala v budoucnu? Mnoho otázek, avšak odpovědí se již nikdo z nás nedočká. Asi nemá cenu dlouze rozpitvávat, co mohlo být, spekulovat, fantazírovat, a tak pojďme raději nahlédnout hlouběji do útrob prvního a také posledního dlouhohrajícího alba Mother Love Bone, labutí písně Andyho Wooda... 

Mother Love Bone se na Apple rozhodli dále rozvíjet potenciál již naznačený na předchozím „nástřelném EP“ a jdoucí cestou sice již vytyčenou, avšak zachovávající původní myšlenku a kurz, sbírají plusové body především v kategoriích „sebevědomí“ a „hráčská vyzrálost“. Nečekané, převratné změny výrazným způsobem ovlivňující výraz kapely se albu sice vyhnuly obloukem, ovšem duch nenásilné evoluce je přeci jen patrný. Apple tentokrát není pouze jakousi ušmudlanou kolekcí pokusů, omylů a jednoho skvělého songu. Pánové, vědomi si možností a příležitostí, jež jim svět tehdy nabízel, vtěsnali do útrob jablka hned několik velmi vydařených skladeb, hitových, chytlavých, přesto ne vlezlých a popově rozbředlých. Takto pozitivně mohu s klidným svědomím označit prakticky celou první polovinu nahrávky. Až po sedmou v pořadí Heartshine si Apple drží velmi vysoký standard, příjemné a svěží songy nenuceně střídající nálady, tempa se stavbou písní sice ne bůhvíjak překvapivou, ale přeci jen kvalitní a pevnou. Pozitivní dojem rovněž přiživuje i znovu o stupínek průbojnější zvukový kabát… ovšem ani ten nedokázal ochránit zbytek stopáže od citelně těžkopádnějších a slabších momentů. Zde Mother Love Bone jednoduše dochází dech a zbylé skladby jsou pouze jakousi derivací již jednou slyšeného. Gilmorovo donekonečna opakující se bum-čvacht postrádající jakoukoliv invenci navíc bez podpory nápadité kytarové linky nebo silného refrénu velmi rychle ztrácí své kouzlo. Mdlý dojem závěrečné půlhodinky tak částečně zachraňuje pouze slušná Man Of Golden Words a znovu nahraná Crown Of Thorns tentokrát postrádající svou úvodní část Chloe Dancer. Celková hrací doba atakující téměř hodinu si myslím, že je tím hlavním problémem nepřesvědčivosti materiálu, nejpozději u Capricorn Sister mě pravidelně opouští koncentrace a i když je samozřejmě velmi zcestné mluvit o nějakém průšvihu, krácení o deset až patnáct minut by celkové poutavosti alba jen prospělo.