Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedávno se vedla řeč o brutalitě technického střihu v podání české kapely a dneska se podíváme na podobný případ za moře. V tomhle momentálně hodně populárním stylu je hodně plev, co si budeme povídat. Hráčskými orgiemi se youtube jen hemží a setkání s narcisem není žádná vzácnost. Někdy je holt potřeba tento hřích překousnout a věnovat se čistě tomu, co nabízí data vlisovaná do kotoučku. 

Rivers Of Nihil (název je fajn) určitě nestojí v čele legie nositelů chladné smrti, na to jsou a byli jiní. Svoji dovednost ale podávají tím nejrozumějším způsobem, jaký se nabízí - natočili technicky vyspělé album, které potěší všechny, kdo chtějí v komnatě smrti spatřit jiné artefakty než jen rakve ve slevě a v hrudníku zapomenutý trokar. Zajímá je hlubší pohled do nitra vědy s jejími přístroji a metodami. Ne vše je možné pochopit, ale spousta servírovaných faktů nám může otevřít oči do širších souvislostí. Proto bych nerad album Monarchy, které je druhou řadovou deskou v historii této americké kapely, jen tak odfiltroval bez slova na obhajobu. Rivers Of Nihil zplodili album žánrově věrné, technicky sebevědomé a občas se dají zpozorovat zajímavé nápady. V deseti krocích nás provázejí labyrintem měnících se rytmů, chladně odpoutaných sól a výrazných kroků jednotlivých nástrojů. Přesto Monarchy chybí větší důraz na osobní identitu a bez okolků zpracovává suroviny volně sehnatelné na trhu. Sebejistota a zručnost se tak trošku bije s nízkou přidanou hodnotou.

I tak jsem s nahrávkou spokojen. Příjemně složité výkony hráčů, které je možné vidět v klipech, čpí rutinou profesionálů a příznivcům srdce plesá. Pro řadu dalších to bude těžko zkousnutelná exhibice, které chybí přízemní stabilita a sympatická jednoduchost. Životaschopnost alba však určují i další aspekty, jako je čistota rány nebo následná péče, takže uvidíme.

Chlapi na to jdou zpočátku zvolna, zemité úvahy kytarové školy zvolna napínají zvědavost, zatímco bubeník se rychlým staccatem rozehřívá na provozní teplotu. Instrumentální intro opatrně nadhazuje udičku, na jejímž konci je rozpálená trouba. Její žár obestírá další kapitoly alba sledujícího cestu technicky promakané smrti, nad kterou se zároveň drží silný opar atmosféry. Ta výrazným způsobem ručí za přilnavost, která mě u Monarchy drží déle, než jsem čekal a násobí své šance bodovat. To se jí daří víc, než je na první poslech patrné. Zdroj silných dojmů leží v táhlých kytarových akordech nesoucích se nad masakrem přízemních vrstev. Chladné stopy zvolna se měnících tónů se bezohledně klenou za nekonečného tlukotu srdce, které nechce zpomalit. Tachykardie je v tomhle případě známkou skvělé kondice.

Kromě toho se zdá, že zpod povrchu vyvěrají cizí, nasamplované plochy. Obojí budí dojem odstupu od reality, nechuť se příliš sklonit k zemitému pachu všedního obdivu. Tenhle studený odstup od příkré reality se zmenšuje v místech, kde kapela na chvilku rezignuje na svoji technickou podstatu a dovolí vyzrát melodickým náladám. Sice nedochází k významnému zpomalení rytmu, avšak volnější dynamika otevírá prostor na průběžné hodnocení situace. Jestli se o něčem dá říci, že je líbivé, jsou to jedině ony. Samozřejmě neberu v potaz neutuchající spokojenost nadšenců z krkolomných kroků na pražcích, to je jasné.

Monarchy není tak složitá deska, jak se na první poslech může zdát. Sice potřebuje na rozlišení všech fines a detailů trpělivost a více poslechů, ale to by měla být spíš výhoda, která mi vyhovuje. Zpočátku působí mohutně a budí dojem hlukové masy prosté detailů. Na vině může být zvuk, který však nebudu hodnotit, protože jde jen o počítačový poslech. Orientace na albu je výsledkem opakujících se schůzek, takže v začátcích není špatné sáhnout po přístupnějších skladbách, jako je titulní Monarchy nebo předposlední Suntold. Těžší kusy mohou přijít vzápětí.