Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První takty alba „Thank You for the Demon“ mohou nejednoho posluchače vylekat a uvést v dojem, že jde o další vykutálenou retro partičku, která bere sedmdesátky a přepaluje je v moderním digitálním kotli. Ne, není třeba se obávat, Švédi Mustasch jsou natolik osobití a zaangažovaní do své hudby, že jim inspirace nejen v sedmdesátkách, ale i v dalších obdobích není možné zazlívat. Mustasch svým albem z poloviny letošního ledna přináší spíše paprsky švédského slunce, k čemuž hrají svůj vlastní soundtrack. Koláž, kterou dokáží vytvarovat, je v celku nenáročná na poslech - svojí lehkou zpěvností zaujme a důrazností přikove posluchače na nekonečné poslechy.

Jak jsem naznačil, Mustasch berou sice z různých období a od kohokoliv, ale dělají to s grácií. Každý z něčeho vzešel a recykloval doposud známé a nevyhýbá se to ani dávným rockovým dinosaurům. Pánové hrají přístupný metal, ale v kovářské práci do toho řežou s vlastním zručným fortelem dost neomaleně, byť se povětšinou jedná o líbivé kusy. Pro další přiblížení je možno vzít ku pomoci soubor B.T.O. Balancování nad propastí laciné hitovky je pro Mustasch vlastní, umějí vyčarovat uriášovský nápěv, vyluzovat melodické harmonie a zároveň vše odstřelit stylem Kill 'Em All. Bez skrupulí dopují heavy metal stoner dávkami pěkně s krytím, aby to unikalo povrchní kontrole posluchačově. Lehkost a nadhled zažehlují nepůvodnost a revival. Chytlavost a prvoplánová líbivost jsou válcovány špinavou neurvalostí a ledabylou elegancí. "Thank You for the Demon" vyvolává stejné pocity a asociace, jako se to u mě podařilo Mastodon s albem „The Hunter“.

Mustasch se nebojí začínat skladby citlivě. Odhalený prožitý vokál s klavírem a country přístupem alá Metallica jim není cizí, ale dokáží ho náležitě rozklovat přívalem energie a přirozené vypravěčské naléhavé plačtivosti. Drama a vnitřní náboj ustřeluje pochyby o kompozičních a vyjadřovacích schopnostech Mustasch. Určitá návaznost na A Perfect Circle by se také našla. Rozmanitost hudby na první pohled vypadá smrtelně, ale u Mustasch vládne mikrofonu Ralf Gyllenhammar, který tuto překážkovou dráhu zvládá s rukama v kapsách a posluchače svým hradem provází bez ztráty směru.

Nejen sluneční svit a skočné zpěvné melodie jsou k nalezení na „Thank You for the Demon“. Mustasch dokáží uřídit prudký sjezd do doomových sfér, položení v tóninách seveřanů Einherjer a jejich doposud posledního alba „Norron“. Dokáží vinout hlavní motiv a navěšovat ho na masivní stoner sloupy, které nekompromisně pářou bouřkové mraky. Doomové prvky nevyužívají jen tak na oko, ale umí je stvrdit uvěřitelným sestupem do spodních pater metalového kolbiště se vším všudy a ještě do toho přiložit vlastní poznávací prvky, smyčce a fantastický přednes vokalisty. Doomové rámce jsou jen kamínkem v mozaice, se kterou si Mustasch pohrávají dle momentální libosti.

Samozřejmost, s jakou proběhne sfárání do hlubin, je vlastní i pro výstup zpět k paprskům dvojsečného záření slunce. Album ne a ne ustrnout, jeho průběh neustále přináší změnu a nedovolí zadřímat. Další devizou Mustasch je umění baladicky pohoupat a nepotřebují k tomu žádné bombastické propriety, vždyť to jde i jednoduše. Navíc dokáží baladu tak zdramatizovat a rozproudit až zapomínám, na které jsem planetě. Souběžně si uvědomuji, že z mnoha fragmentů čpí devadesátková Metallica či C.O.C., ale kořenů se asi dopátráme až u břehu Mississippi.

Aby těch stylových výkrutů nebylo málo a posluchač neusnul, dovolí si pánové střihnout i taneční techno dupárnu, náležitě překovanou a prohnanou dráhou válcovny plechů. Mustasch se neštítí sednout pod šikující se krkavce a zadrnkat jim na rozloučenou před odletem do dálav, aby se tam porozhlédli po Sonic Youth. Rozmanitosti bylo učiněno zadost a kupodivu album není roztříštěno a drží pohromadě. Zároveň vyvolává touhu dát si ho znovu. Nejednou.