Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nasměrovat své umělecké ambice do folkových vod se jeví tak trochu jako sázka na jistotu, s níž se nedá trefit vedle, tedy alespoň ne moc. Ines Brodbeck, zcestovalá Švýcarka s kubánskými kořeny po svém otci, absolventka Basilejské konzervatoře, k rozhodnutí vydat se na dráhu muzikantky na volné noze dospěla zřejmě z jiných pohnutek, než zajištění pravidelného přísunu likvidních prostředků k proplácení složenek, nicméně chopit krk kytary, obklopit se schopnými muzikanty, kteří dokáží vyloudit z rozličných nástrojů více méně exoticky znějící tóny, decentně rozhoupat zbytečně nespěchající rytmus a celé nechat volně plynout není v zásadně nic pobuřujícího, vlastně jde o celkem fajn přístup, proti kterému nemám vážnějších námitek.

Zmíněný model si dozajista své příznivce najde, to je bez debat. K zaujetí širšího spektra posluchačů je ovšem zapotřebí víc, než pouze řemeslně velmi dobře odvedená práce. A právě zde se dotýkáme největší, nikoliv jediné, bolístky celé záležitosti dle promo materiálů velmi originálně pojmenované „Mystic Americana Desert Pop.“ Jakoukoliv nadstavbu „obstojného řemesla“ hledám bohužel marně. Většina skladeb postrádá výraznější motiv, který by dokázal posluchače vytrhnout z letargie. Ines se většinu času brodí od nikud nikam a pokud na povrch vyplave slibně se rozvíjející linka, tak jako v úvodu Rising Sun, vzdáleně evokující velikány Dead Can Dance, skončí přesně tam, kde začala, utopená v tichu a zapomnění. Je mi jasné, že prvotním záměrem nebylo stvořit hudbu plnou zvratů, objevných, netradičních postupů a technických fines. Ale jestliže se někdo rozhodne drnkat na strunu citu, prožitku, potřebuje zákonitě probudit na straně příjemce emoce, ideálně pozitivní, což se zde bohužel příliš nedaří. Veškerá snaha vyznívá, i přes znatelné úsilí, ploše a jalově. Je možné, že jsem pouze cynický, citově vyprahlý ošklivák, ale také je možné, že si Ines ukousla prostě jen moc velké sousto…

Jako jeden z mála světlých bodů v rámci celkového kontextu vnímám zakomponování španělštiny – zde se Ines pohybuje jistě a bez zaváhání, nicméně v případě anglicky zpívaných pasáží je situace o poznání horší. Tvrdá výslovnost, navíc umocněna ne příliš poutavými texty, veškerou mystiku spolehlivě posílá kamsi hluboko pod drn. Předposlední Nothing To Do With You zaujímá v tomto ohledu pomyslné smutné první místo. Situaci zrovna nezachraňují ani tři instrumentálky fungující spíše jako nedotažené vycpávky hluchých míst, než plnohodnotné články řetězu. Nejvýraznějším momentem alba pak bez větších výhrad a ošívání volím potemnělou Prophet, která i přes svou jednoduchou stavbu nepostrádá příjemně mrazivou atmosféru a jisté kouzlo, jehož se jinde zoufale nedostává. Lví podíl na plusových bodech má především přítomný hlas Gabriela Sullivana dávající vzpomenout na kolaboraci Isobel Campbell a Marka Lanegana.

Přibližně zde výčet krásného, hezkého a úžasného končí. Není toho moc, ale ve stínu mého cynismu vlastně vůbec ne málo. V případě vnímání Now více než kdy jindy rezonuje paralela odvěkého dilema náhledu na množství kapaliny uvnitř skleněné nádoby. Je na vás, jestli shledáte její útroby poloprázdné nebo poloplné. Tentokrát volím s klidným svědomím první variantu.