Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy se stane, že k vám znovu přistane kapela, o která jste léta neslyšeli. Někde v koutku duše ji máte schovanou, víte, že bavila, ale také rádi zapomínáte. Zombi u mě takto fungují. Svého času poletovali obývákem, když jsem zrovna větral a prosti hlasu šeptali do ouška, že mají duši zvířete (Spirit Animal, 2009). A nelhali. Zakousli se a nepustili. Malá opakování jsem si dopřával také s následující deskou "Escape Velocity", od které už ale uběhlo pěkných pár let. Nejvyšší čas to napravit. Zombi v těchto dnech vydali novinku s názvem "Shape Shift". Devět instrumentálních střípků, které zase proletí prostorem a buď štípnou do tváře, její odvrácené strany těla, nebo se připomenou přívětivější formou. Úplně ignorovat je ale nelze.

Zombi, to je dvouhlavá sestava z amerického Pittsburghu, která se shlédla v atmosféricky rockové muzice, kde hrají prim klávesy, bicí a basa. Žádný vokál, žádný další člen kapely. Jen vlastní intuice jak naložit s elektronickou muzikou, propojit ji s rockovou a nechat ji poletovat z oken domů někam do astrálu. Nic složitého, nic dramatického, nic okázalého. Dvě hlavy, dvě péra, dvě duše."Shape Shift" je už pátým albem Zombi, jejichž první společné kroky vedou už od demosnímku vydaného v roce 2002.

Jako když spojíte rozvážného strýce Vangelise a odřené moduly Kraftwerk s prog rockovými spolky, kterým přisypete do koktejlu hvězdičky s měsíčkem, lehce promícháte a se zakloněnou hlavou směr noční obloha lahodně popíjíte. Občas je třeba zvolnit a nechat se vtáhnout hlouběji, jindy zase houpavým rytmem vyprovodít s falešnými díky nezvanou návštěvu z bytu. Hlavně se pořád přitrouble usmívat a myslet si svoje. To jsou Zombi. Hračičkové se synťáky, kluci do nepohody. Sdílet cesty jejich zvukových výletů, to znamená být otevřený elektronické hudbě a netvářit se u toho jako zarytý rocker. Zarytý rocker přece elektroniku tuze nerad. Nerudný to bačkora.

Aktuální album je pak tím, které funguje nejpřitažlivěji. Je tím nejdynamičtějším, co Zombi nahráli, skladby byly výrazně zkráceny co do minutáže a i když zní pořád výpravně, jejich hlavní síla je v údernosti a přímočarosti. "Shape Shift", to je hledání atmosférických odpovědí na stručně položené otázky. Pokud jsem se minule zahleděl a nevnímal realitu s až příliš košatými songy "Escape Velocity", tady jsem neustále při vědomí, tělem pulsují rytmy a hlava kýve do rytmu. Představa, že se vše musí neustále opakovat, atakuje hlavu a ta pak mnohdy bezhlavě chytá smysly za slovo. Taková klidná válka v klidem přetékajících myšlenkách. Nejde přestat, nejde se vzdálit, Zombi se zachytili drápkem a jen tak se nepustí. Bezva sladkej dryák si ale stejně umíchám. K těm dvěma to prostě patří.

Chrlit moudra o tom jak kapela vyspěla, jak nahrála posluchačsky nejvěrnější album a další novinky ze světa přínosných vět na závěr, zní uvadle jak prsy tetičky Věrky. Za prvé to není až tak podstatné a za druhé, koho to u této hudby vlastně zajímá? Ta je o nějakém prožitku, speciálním, hloubavém a přitom jednoduchém. Buď je vlažnější a bez vzájemných sympatií, nebo je to jako setkání dvou dobrých přátel po letech. U mě návyková nahrávka, která mi leze krkem pouze v případě, když už potřebuji více zemitosti a kytar. Taková třešínka na dortu, tihle Zombi. Milá a chutná. Další kuriozity a ambice hledat netřeba.