Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Neath - The Small Untruths

NeathThe Small Untruths

Sarapis22.2.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Celkově na mě nahrávka působí temněji a intimněji než debutové album. ´Neath se vyvíjejí směrem vstříc progresi a hlubší náladotvornosti, což soudě dle stoupající kvality přibývajích alb v jejich diskografii lze považovat za správnou volbu.

Už je to nějaký ten pátek, co se u nás na serveru objevila recenze na debut kapely ´Neath „The Spider´s Sleep“. Už v té době měla tato australská naděje na kontě druhé album „The Small Untruths“, které vyšlo hned rok po prvotině. Debutový počin naznačil, že v kapele dřímá velký potenciál a druhá deska měla její kvality a ambice potvrdit. Jestli se to nakonec podařilo, to se dozvíte z následujících řádků…

„The Small Untruths“ je v některých aspektech odlišný od svého předchůdce, ale základní poznávací znaky a přednosti zůstávají stejné. ´Neath si se stále stejnou lehkostí zahrávají s náladami, střídají zatěžkané pasáže se vzletnými, jako by to byla nejjednodušší činnost na světě, přinášejí neotřelé kytarové nápady v harmonickém souladu s klávesami a zároveň po očku pokukují, jak pracují světové progresivní veličiny jako Alchemist, Opeth apod.. Výrazové prvky hudby ´Neath jsou ale oproti minulosti poněkud jinak uspořádané. Předně role kláves je tentokrát mnohem významnější než na debutu. Zvukově jsou v popředí a aranžérsky a kompozičně vyplňují více prostoru na úkor kytar. Ty neztratily nic ze své důležitosti, ale jejich úloha je zde méně nápadná. Tim Dowdle si více pohrál s kytarovými efekty a na desce využil širší rejstřík zvuků, které se zejména v pozadí těší zajímavým výsledkům. Poměrně velký prostor dostala akustická kytara, kterou uslyšíte v každé skladbě, většinou v uklidněných pasážích jako protipól agresivnějším momentům a v několika případech i jako podkres elektrické kytaře. Co se týče vokálu, tak ten je variabilnější a jistější než dříve, což platí zejména u čistého zpěvu, s kterým to na „The Spider´s Sleep“ někdy nebylo úplně stoprocentně v pořádku. Boyd Potts se navíc se svým hlasem místy vydává na mise do nových dimenzí a poloh, z nichž se vrací převážně jako úspěšný badatel.

Na ploše necelých 40ti minut ´Neath opět vměstnali menší počet delších skladeb (tentokrát šest). Zdá se, že jim tento režim plně vyhovuje a já jako posluchač si také rozhodně nemůžu stěžovat. Deska není zbytečně roztažená a nápady rozředěné. To stejné platí o jednotlivých skladbách, byť se většina vyznačuje nadstandardní stopáží a vesměs se v průběhu alba nikam nespěchá. ´Neath trochu ubrali na rychlosti a metalové agresivitě, ale na jejich hudbě to negativní dopad naštěstí nemá. Stejně jako střídání nálad je pro toto album i pro tvorbu této kapely typické střídání temp a rytmů, takže skladby jsou dostatečně barvité na to, aby byl poslech silným zážitkem. Myslím, že nemá smysl zde rozebírat jednu po druhé, o jejich konkrétních kvalitách se račte přesvědčit sami. Je ale jasné, že album vyžaduje více pozornosti a po pár zběžných posleších není možné vyvozovat definitivní závěry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky