Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrophobic - Womb Of Lilithu

NecrophobicWomb Of Lilithu

Sorgh4.12.2013
Zdroj: Mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: I když podobné nahrávky čím dál víc míjejí můj vkus, s tímhle albem si rozumím. Snad je to srozumitelností, nenáročností a přímým sdělením.

Womb Of Lilithu je sedmou dlouhohrající deskou švédské trvalky, k jejímž květům můžeme čichat již od roku 1989. Z toho by se dalo usuzovat, že půjde o dílko vyzrálé, schopné se postavit nepřátelskému okolí. Ovšem často se očekávání nenaplní a kotouček se musí spokojit s funkcí plašiče ptáků na balkóně. To není ani zdaleka tento případ. Album se chová sebevědomě a hrne se vpřed s plnou vervou, za pomoci vycpaných ramen a urputného zanícení v obličeji. Možná vypadá trošku komicky tím jak se snaží pouštět hrůzu, ale věřím v jeho upřímnost. V tomto konkrétním případě mi nevadí, že jeho šat není příliš moderní, věci se často opakovaně vrací znovu do oběhu a na početných buticích je to vidět. Aktuálním dílkem pokládají Necrophobic zrestaurovaný pentagram mezi základní kameny metalového světa.

 

Album Womb Of Lilithu si nehraje na nic čím není, a tím u mě získává bodíky za upřímnost. Stejně tak oceňuji jistou nevyhraněnost, v jejímž důsledku se plynule vznáší nad rozmazanou hranicí sobě blízkých stylů, které zavání černotou a smrtí. Nic náročného ani objevného, tohle dělá hodně kapel. Tady mi ale fortelné řemeslo voní a tak můžu jen dumat proč. Snad za tím stojí časté přilévání trashových hořlavin, jejichž vznětlivost dodává punc pikantního nebezpečí. Deska reaguje a vysílá spousty hrubé energie. Nevím, jestli Necrophobic pracovali i v minulých letech podobně. Já se s nimi naposledy potkal na Bloodhymns a tam to ještě tolik namíchané nebylo.

 

Death zaneřáděný špinavým a rychlým thrashem, jemuž jde v patách sirný zápach. Tímto směrem album směřuje. Dřevní a jednoduché vály typu Furfur, Splindour Nigri Solis nebo Asmodee prostě můžu a ještě si přidám. Je to jako jízda motoráčkem, kdy vrčení motorů občas narušuje řev motorových pil činících se podél trati. Různé klony téhož, hluk na mnoho způsobů a navztekaný vokál, který na stará thrashová díla také rád vzpomíná. Svoji chvilku pro svou pilku dostávají intra, outra a podobné blbiny. Něco lze tolerovat, někde je to trošku mimo. Fakt nevím, proč v takové řezanici musí kvílet nějaká žena za doprovodu klavíru (závěrečná Amdusias)? Rozbíjí to koncepci tvrdé seance, která by měla končit tupým úderem do hlavy. Co mi naopak nevadí, je troška atmosféry, kterou mají některé songy nadělenou. Paimon je oděna do efektu sborových zpěvů, podobně se tváří i Marquis Phenex.

 

I když podobné nahrávky čím dál víc míjejí můj vkus, s tímhle albem si rozumím. Snad je to srozumitelností, nenáročností a přímým sdělením. Jsem v podstatě jednoduchý člověk a Necrophobic se o nic složitého nesnaží. Trošku náročná může být stopáž, celých čtrnáct skladeb vám sebere hodinu a ještě skoro deset minut. To je hodně dlouho i na detailní prostudování bookletu, který se nemůže pochlubit příliš nápaditým obalem. Kýčovitě pojatá kresba démonické Lilith patří k tomu slabšímu, co se dá v krámu najít. U Necrophobic ale těžko najdete něco jiného, je to cosi jako povinnost a nikdo nemůže očekávat nějaké progresivní spirály nebo zamlžená jezírka. Obal ctí obsah, já tedy ctím obojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky