Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řeknu vám, že ačkoliv mám dílo spisovatele H.P. Lovecrafta velmi rád a s oblibou nořím nos do svazků, jichž je autorem, abych jimi poškádlil hranice mé vlastní představivosti, cítím se značně vysílen, když vdechuji husté řádky některých jeho košatě popisných vyprávění. Epická cesta k bájnému městu Kadath pro mě byla nečekaně velkou výzvou, kterou jsem si musel rozložit na několik večerů. Bylo mi trochu stydno, když jsem hlavního hrdinu brzdil při jeho putování, obzvlášť když jsem cítil, jak dychtí po poznání a vzhlíží k cíli, který si vytyčil. Proto musím na tomto místě ocenit jeho trpělivost, neb mnohokrát na mě ochotně počkal, pomáhal mi vydrápat se do kopce na těch nejprudších stezkách a bránil mě před chlípnými pohledy odporných ghúlů a před útoky smrtelně nebezpečných šeredek. V nejtěžších chvílích jsem už už uvažoval o kapitulaci, ale byla tu i má hrdost, která mi nakonec nedovolila onu výpravu vzdát. Hrdost a také touha po vědění, kterou ve mě Carter rozdmýchal a zažehl. Čeho dosáhnu na konci? Dojdu k onomu městu? Prolomím jeho bránu a odhalím kouzlo Kadathu? 

Má cesta nicméně začala po boku francouzské expedice, která se na Kadath vydala ze severu s kytarami na zádech. Messieurs mě laskavě vzali s sebou a s výbavou z předchozích výprav jsem očekával hladký průběh a snadné dosažení vrcholu. Je to již několik let, co jsem poněkud bojoval s Cosmicism, ale když tehdy došlo na lámání chleba, spravedlivě jsme se rozdělili a než se mi zhojily všechny omrzliny, už jsem to měl doma na cd i vinylu, abych měl do dalšího dobrodružství co protáčet. Nová výzva se objevila zčistajasna na začátku letošního roku a prý že rovnou na Kadath. Vyplutí z přístavu a první střetnutí s obludami ze spodního světa nenaznačovaly žádné problémy, ale jak dny míjely a cíl se ztrácel stále v nedohlednu, došlo mi, že bez ohledu na rychlost cizokrajných galér zůstáváme pořád na místě a podivná posádka s turbany na hlavě zcela jistě kuje pikle na náš účet.

V oněch kritických chvílích jsem zvažoval, jak dále postupovat. Nechtělo se mi přijmout jednoduché tvrzení, že The Great Old Ones projednou máchli do prázdna a pak skočit do moře, abych si zachránil kůži. Zároveň jsem cítil, že mi čas proklouzává mezi prsty a cíl se vzdaluje. A tak jsem se obrátil na zkušeného cestovatele a snílka Randolpha Cartera, aby mi pomohl tento rébus rozluštit. Francouze jsem nechal na čas živořit s mlčenlivými obchodníky s rubíny a svůj osud jsem svěřil Carterovi, který mě pln elánu a touhy po uspokojení své zvědavosti hnal kupředu, ač mnohdy musel snášet mé slabosti a roztěkanost, plynoucí z mých neodkladných aktivit ve světě bdění.

Smyslem mé pouti nakonec nebylo ani tak dosáhnout Kadathu, jako spíš pochopit Francouze. Dostat se do jádra té jejich proklaté desky, která je v jednu chvíli zajímavá a strhující, aby pak spadla do slepoty spodních jeskyní. Na mnoha stezkách a v nebezpečných stržích jsme se já a Carter s The Great Old Ones potkali, mlčky se pozdravili a vzájemně si dodali kuráže pohledem plným porozumění. Slov nebylo zapotřebí ani u jednoho z nejnáročnějších výstupů - song Leng -, kde navzdory prvním vlažným dojmům mluví za vše pevné kroky a jistý směr. Jindy jsme ale Guerryho expedici vyhlíželi marně. Soudím, že určitá předvídatelnost jejich rozhodnutí přilákala noční zebouny a v boji s nimi došlo k nemalým ztrátám invence, ačkoli pořád v sobě francouzská výprava našla dost sil, abychom na sebe později zase někde narazili. Na rozsáhlé plošině Leng jsme se však potkali naposledy. Schránka s nápisem Astral Void zůstala příznačně prázdná, tam jejich pouť skončila a nepomohlo opakované pátrání ani snaha o obnovení kontaktu. S Carterem jsme tak zůstali sami, ale s pomocí mnoha přátel ze snového světa jsme zažili nejedno dobrodružství, dokud jsem jako běžný smrtelník opětně nenabyl vědomí.

Probudit se ze snu silou vlastní vůle není vždy snadné, ale pro zkušeného poutníka ve snové říši to nepředstavuje žádný problém. Právě jsem vystoupil z vlaku a vím, že to všechno dobře dopadlo. Pouliční kočky mi vzdávají hold tajnými signály a v kapse mě hřeje telefon s novými kontakty na ghúly. Nakonec to jsou celkem sympaťáci, s několika z nich si tykám, prý stačí zavolat, až budu potřebovat pomoct s … ale to je jedno.